Svatba je souhrn obřadů a úkonů provázejících vstup do manželského stavu. Může být tichá či bouřlivá a odbývat se na radnici i v kostele. Svatby se kromě novomanželů zpravidla účastní také svatebčané, rodiče a přízeň novomanželů, družičky a pozvaní hosté. Po obřadu obvykle následuje svatební hostina. Další život se už pak odbývá v režii novomanželů a je-li šťastný či nešťastný a společná cesta dlouhá či krátká, to už záleží jen na nich.
Poslední dobou však svateb ubývá. Módní je žít „na psí knížku“, čili žít s někým bez sňatku, na hromádce a na psí knížku, na divoko – žít spolu s někým jen tak…
V českém prostředí se nesezdané soužití začalo objevovat v osmdesátých letech a stává se celkem obvyklým jevem. Dříve bylo ve většině případů chápáno jako „manželství na zkoušku“, kdy nesezdané páry spolu bydlely a žily a když pak čekali dítě, obvykle následoval sňatek. Od devadesátých let už společnost tolik netrvá na legitimitě dítěte a nesezdané soužití je přijímáno jako možná alternativa.
Josef a Hermína Tvarůžkovi – svatba 25. 11. 1907.
Kolik stojí nevěsta.
Ke zvyklostem kulturní Evropy bývá zpravidla podnětem ke sňatku láska. Zatím co ve zdejších končinách dostává nevěsta od rodičů do nového života věno, v některých východních oblastech je potřeba i v současné době za nevěstu zaplatit. Někdy se za nevěstu platilo živou či vařenou ovcí, šálou, vodkou, pytlem čaje, cukrem a podobně. Jindy musel ženich položit na stůl 20 tisíc rublů a k tomu přidat berana, pytel cukru, čaj a zlatý prsten pro družičku. Jiný ženitby chtivý muž, když se chtěl oženit, musel dát 10 beden vodky, vařeného berana a živého berana s červenou stuhou, oděv pro nastávající matku a otce a látku na šaty. Pokud byl nastávající ženich zámožný, pak musel dát třeba dvě vařené ovce, k tomu přidat jednu živou ovci, 8 krabic vodky, 4 krabice vína, několik krabic čokolád a sušenek, 7 košil pro muže a 3 kusy látky pro ženy. V jiné končině se zase požadovala kůže z 8 jelenů, kůže z bobra a kůže z modré lišky.
i tak bylo někdy potřeba nevěstu ukrást, nacpat ji do kufru auta a odejet. Jedna žena uvedla, že ji muž ukradl, když jí bylo 16 let, byla jeho šestou manželkou. vždycky se oženil, rozvedl a vzal si novou. „Byl hezký, žila jsem s ním deset let, pak mne také vykopl.“
Jen v ojedinělých případech zněla odpověď na otázku, kolik stála nevěsta? – „Nic, jsem ženatý z lásky.“
Ferdinand a Olga Wimmerovi – svatba roku 1914.
Jak je to se svatbou u nás.
Sezóna svateb obvykle začíná na jaře. Zvláště nevěsta sní o báječné svatbě se vším všudy, ale je pravdou, že by svatba neměla zruinovat rodinný rozpočet. Pokud je to pro novomanžely první svatba, pak zpravidla nevědí jak vše zařídit.
Je dobré vědět, že uspořádání každé svatby je limitováno výší rozpočtu. To znamená počet svatebních hostů a výběr restaurace. Důležitý je i termín svatby, v podstatě kdykoliv, kromě měsíce května, který je zpravidla u svatebních termínů na indexu. Je dobré nezapomenout na fotografa, případně na kameramana. Důležitý je výběr šatů. Ovšem také hudby. Připravit svatební oznámení. Zajistit květiny a svatební dort. Je dobré nezapomenout v rozpočtu na poplatky za obřad. Jistě bude potřeba zaplatit i posezení nevěsty u kadeřnice. A nelze zapomenout ani na snubní prsteny. Někdy je tak snazší svěřit celou organizaci svatební agentuře. Jen málokdo totiž tuší, kolik věcí se musí při svatbě zařídit.
Jsou však i svatby úsporné. Jeden muž a jeho vyvolená žili nesezdaní snad už patnáct let. Jednou byli na jisté svatbě za svědky a když obřad skončil, rovnou na místě se rozhodli, že také do toho „praští“ – a žili i pak spokojeně.
Legionář kapitán František Placák s novomanželkou 2. 7. 1926.
Z dějin polibku.
Ke svatebnímu ob řadu neodmyslitelně patří první manželský polibek.
Polibek byl již ve starověku projevem přátelství a lásky, také však úcty a zbožňování. Číňanům a Japoncům byl polibek zcela neznámý, rovněž tak národům malajské, mongolské a polynéské rasy. Některé tyto kmeny projevují svou sympatii tím, že se navzájem dotýkají svými nosy a políbení považují za vrchol neslušnosti.
Polibek byl znám již v dobách moudrého krále Šalamouna. Aby poddaní získali přízeň svých králů, líbali jim poníženě lem roucha.
V Egyptě za vlády Faraonů byl polibek projevem posvátným a líbat se směli jen nejvýše postavení lidé. Otrok usvědčený ze „zločinu“ líbání byl odsouzen k smrti. Za času Krista byl polibek projevem lítosti nad spáchaným hříchem. Staří Řekové považovali polibek za projev přátelství, líbající se při polibku drželi navzájem za ušní boltce. Pro křesťany byl polibek symbolem křesťanské lásky a společného náboženství, nazýval se „polibkem míru“.
Ve starém Římě platil zákon, že každý, kdo políbil dívku na ústa, musel se s ní oženit, pokud ovšem dívka se sňatkem souhlasila.
V 17. století byl v Německu vyhlášen římský zákon o líbání, o políbení a sňatku. Neosvědčil se však, milenci se líbali skrytě. Proto byl zákon zrušen. Na oslavu tohoto rozhodnutí byly pořádány „polibkové slavnosti“ spojené se závody v líbání, při nichž několik „závodnic“ přišlo o život, byly totiž udušeny vášnivými polibky horkokrevných závodníků.
Márinka – Marie a Josef Pončíkovi, svatba 1941. 
Svatba je počátkem běhu na dlouhou trať.
Ještě v polovině 20. století bývala svatba závažný společenský a potažmo i právní akt a třebaže ani tehdy nebyl rozvod nepřekonatelnou překážkou, soužití na „psí knížku“ či dvou osob stejné sexuální orientace nebylo téměř myslitelné.
V současné době ti, kteří pěstují sňatkovou turistiku, nebo provozují manželství na zkoušku, jsou nesporně ochuzeni o dlouhou řadu výročí, které stav manželský poskytuje. Není jich málo, ale jsou dopřána pouze těm, kdo strávili celou odpovídající dobu jen s jedním partnerem nebo partnerkou.
Kolik těch výročních svateb vlastně je?
Zelená – je den sňatku a jejím symbolem je zelený myrtový věnec.
Bavlněná – připomíná prvé výročí manželského soužití a manželé si při něm vyměňují kapesníčky.
Papírová – je výročí dvouletého soužití.
Kožená – když si manželé připomínají tříleté výročí společného života.
Dřevěná – slaví se v den pátého výročí společného soužití. V ten den si partneři jako symbol navzájem vymění dřevěný talisman.
Zinková – je po šesti letech, prý je někdy potřeba po této době i partnerské vztahy vyleštit.
Měděná – sedm let společného soužití už dostává vzácnou patinu.
Plechová – po osmi letech, možná obyčejná, ale pevná a trvanlivá jako plech.
Růžová – deset let společného života, manžel v ten den věnuje své ženě růži.
Skleněná – zůstaly-li i po patnácti letech vztahy mezi manžely čisté a průzračné jako sklo, pak je důvod k okázalé oslavě.
Porcelánová – po dvaceti letech manželství, možná křehká, ale krásná.
Stříbrná – slaví se po pětadvaceti letech, v ten den by měl dosavadní zelený myrtový věnec nahradit stříbrný.
Perlová – třicet let společného života, muž by měl ženě věnovat perlový šperk.
Lněná – připomíná se po pětatřiceti letech společného života, muž obdaruje ženu lněným ubrusem.
Rubínová – v den čtyřicátého výročí společného života by měl darovaný prsten s rubínovým očkem připomenout, že se oba partneři mají stále rádi.
Zlatá – po padesáti letech společného života by si manželé měli vyměnit zlaté prstýnky a při okázalejší oslavě zavzpomínat, co hezkého spolu prožili.
Diamantová – připomíná se po šedesáti letech společného života a je symbolem jistoty a pevnosti manželského svazku.
Platinová – slaví se po pětašedesáti letech společného života a je stejně vzácná, jako tento drahý kov.
Briliantová, též blahodárná – sedmdesát let společného života je příležitost poshovět v poklidu a pohodě.
Korunová – slaví se po pětasedmdesáti letech soužití manželského páru a je to svatba takřka zázračná, čili svatba nebeská.
Názvy svateb jsou krásně staromódní a připomínají romantiku dávno zašlých časů, ale jsou krásné, tak jako koneckonců manželství, které připomínají.
Rožnovský městský park po roce 2000.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka