V České republice je nejznámější a nejslavnější Slavín v Praze na Vyšehradě. Původně Vyšehradský hřbitov při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě je od 19. století národní pohřebiště, místo odpočinku významných českých osobností. Hřbitov byl na tomto místě již ve 13. století, jeho proměnu v národní pohřebiště navrhl politik František Ladislav Rieger a zasloužil se o ni roku 1869 člen vyšehradské kapituly Václav Štulc.
Slavín na Vyšehradě je nejen galerií slavných jmen a postav, které se významně zapsaly do povědomí národa, stylovými náhrobky je zároveň galerií českého sochařského umění. Do kamene jsou tak na věčné časy vytesána jména: Josef V. Myslbek, Julius Zeyer, Josef V. Sládek, Jaroslav Vrchlický, Alfons Mucha, Zdeněk Štěpánek a dalších.
Hned u vchodu má pomník buditel Václav Hanka (1791-1861), je na něm zaznamenána jeho stále aktuální myšlenka: „Národy nehasnou pokud jazyk žije“. Beneš Method. Kulda (1820-1903), buditel národa, má na pomníku nápis: „Tělo lidské v prach se obrátí, na soud je hrob živé navrátí“. Svůj pomník má na Vyšehradě také Josef L. Rössler Ořovský (1869-1933), zakladatel čs. sportu. Kromě jeho podobizny a skautské lilie jsou na pomníku vyobrazeny také sporty, kterými se zabýval.
Pylon v podobě pera, se státním znakem ve špičce, má na vyšehradském Slavíně také Karel Čapek (1890-1938). Svůj pomník zde má i Božena Němcová (1820-1862), autorka knížky „Babička“.
Kamenné náhrobky nesou odkazy mrtvých. Vzkaz Františka Braunera (1810-1880) budoucím generacím je nejen hlubokomyslný, ale platný po dnešní časy: „Kdo chceš vlasti vděk si získat, přízeň doby nehledej.“ Smíření s osudem vyjevuje nápis: „Duši mír, popeli pokoj.“ Na jiném náhrobku je však nápis zcela realistický: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“
Návštěva vyšehradského hřbitova je kromě připomínky těch, kteří už jsou na věčnosti také příležitostí k zamyšlení a zdrojem poučení.
Jedním z významných památníků na Vyšehradském Slavíně patří slavné české spisovatelce Boženě Němcové (4. 2. 1820 – 21. 1. 1862) od jejíhož narození uplynulo v roce 2020 právě 200 let. Barunka (její dívčí jméno bylo Barbora Panklová) neměla za svého krátkého života na růžích ustláno. Narozena ve Vídni jako dcera panského kočího a české služky měla 12 sourozenců (dospělosti se dožilo 6). Snad nejšťastnějším obdobím bylo dětství, které prožila v Ratibořicích u České Skalice, to patrně dalo podnět vzniknout literárnímu dílu Babička, které je považováno za vrcholné dílo obrazů venkovského života a v postavě prosté venkovské ženy představuje moudrost a životní harmonii. Barunka – Božena Němcová prožila nesnadný život. Na smrt vyčerpaná zemřela v Praze, pochována je na Vyšehradě.
Božena Němcová nebyla zapomenuta. V horní části pomníku je reliéf spisovatelky, dole pak scénka z její knížky Babička a také záznam: „Babičce vděčné Barunky z vyšší dívčí školy v Praze 1886-1898 znovu zřídily tento pomník.“ Kytice rudých růží zdobí mramorovou desku.
Text a foto © Richard Sobotka
Ilustrace © Jan Vilímek