Milo Komínek, vzdušný akrobat, spisovatel, novinář, vězeň číslo 8503, člověk.
Milo Komínek se narodil 20. června 1926 v rodině hutního mistra ve Frýdku-Místku. Po absolvování základní školy se vyučil strojním zámečníkem a kinooperátorem. Prostřednictvím „Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby“ studoval dálkově filmovou kameru a filmovou režii. Od dětství ho přitahovalo letectví a jako žák Masarykovy letecké ligy (MLL) prošel od stavby modelů přes větroně až po pilotáž motorových letadel. Věnoval se také hudbě, gymnastice a varietnímu umění.
V letech 1944-45 působil jako účastník ozbrojeného odboje proti nacismu.
Od 1. října 1945 až do konce roku 1947 působil po intenzivním výcviku jako parašutista, pilot, akrobat.
Jako vzdušný akrobat ČSR reprezentoval na 121 mezinárodních leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. Strávil 1 280 hodin za pilotním řízením, provedl 382 seskoků padákem. Jeho vzdušnou akrobacii sledovalo na leteckých dnech více než pět milionů diváků.
V roce 1946 založil v Praze koncesovanou firmu Československá letecká reklamní kancelář. (Po únoru 1948 byla komunisty zlikvidována.)
Roku 1947 podepsal Komínkův manažer smlouvu s americkou filmovou společností Metro Goldwyn-Mayer na natáčení dvou leteckých filmů, ve kterých měl Milo Komínek vytvořit hlavní postavy. Měl také vystoupit na 25 leteckých dnech v USA. Dne 18. prosince 1947 se vrátil do Prahy z turné po čtyřech světadílech.
Po únoru 1948 mu ministerstvo vnitra zabavilo pilotní diplom a letadla Piper-Cub a Brücker-Jungmann 131, zakázalo mu přístup na veškerá letiště v ČSR a přikázalo denně se hlásit na SNB (policie).
Dne 21. března 1948 se rozhodl pro útěk v prostoru Mariánských Lázní. V blízkosti hranic byl zraněn (průstřel krajiny břišní), dva týdny se léčil v selské usedlosti.
Dne 4. dubna 1948 se i s nedoléčeným průstřelem břicha rozhodl pro útěk, ale fyzicky vyčerpán a vyzrazen byl zatčen a eskortován do okresní věznice v Mariánských Lázních, po výslechu eskortován do věznice Ústředny Státní bezpečnosti v Bartolomějské ul. č. 4 v Praze. K výslechům odvážen na velitelství Zemského odboru bezpečnosti ve Washingtonově ulici (pověstná Pečkárna).
Dne 24. dubna 1948 eskortován do Krajské věznice Pankrác.
Dne 21. června 1948 propuštěn na amnestii nově zvoleným prezidentem republiky (Klementem Gottwaldem). Ještě týž den večer opět stíhán zatykačem, v té době už se nacházel mimo Prahu.
V červnu byl pověřen založit v Moravskoslezských Beskydech v prostoru Jablunkovského průsmyku odbojovou skupinu „Portáš“, tam působil pod krycím jménem „Mílo“.
Dne 6. srpna 1948 byl zrazen, v horách obklíčen, zraněn, zatčen a převezen do Krajské nemocnice v Ostravě.
Dne 6. října 1948 odsouzen v Ostravě Státním soudem na 20 let těžkého žaláře, eskortován do věznice Bory v Plzni.
Jako vězeň komunistického režimu byl nepřetržitě vězněn plných 17 let.
Dne 26. května 1965 propuštěn (stalo se tak až 16 týdnů po vyhlášení amnestie).
V roce 1965 nastoupil po propuštění jako invalida do nemocnice ve Frýdku-Místku. Tam se seznámil s ošetřující zdravotní sestrou Maruškou.
Dne 18. června 1966 se oženil se zdravotní sestrou Maruškou. V tomtéž roce po devatenácti letech opět předváděl vzdušnou akrobacii na leteckém dnu v Szegzardu v Maďarsku.
Dne 25. června 1967 se manželům Komínkovým narodil syn Jiří.
Dne 4. dubna 1968 založil ve Frýdku-Místku organizaci bývalých politických vězňů K-231, zvolen jejím předsedou za Frýdek-Místek a místopředsedou krajské organizace. Založil také „Společnost pro lidská práva“ okresu Frýdek-Místek a byl zvolen jejím předsedou.
Dne 6. srpna 1968 odjíždí do Vídně.
Večer 22. srpna 1968 přednesl na demonstraci asi 30 tisíc rakouských studentů před velvyslanectvím SSSR televizní projev proti vojenské okupaci Československa. Promluvil jménem čs. politických vězňů z organizace K-231 a Společnosti pro lidská práva a jménem těchto organizací napsal otevřený protestní dopis generálnímu tajemníkovi OSN U´Thantovi do New Yorku (text otištěn všemi hlavními deníky ve Vídni a Zürichu). Závěrem srpna odcestoval z bezpečnostních důvodů do Švýcarska, kde mu vláda nabídla politický azyl. Ve Švýcarsku vystupoval jako akrobat na leteckých dnech.
Závěrem roku 1968 se rozhodl vycestovat do Kanady, dne 17. listopadu se usadil v Torontu.
V lednu 1969 začal provozovat propagační firmu „Canadian Air Artistic Agency“. Dne 25. června po získání vystěhovaleckého pasu za ním do Toronta přiletěla manželka s dvouletým synem Jiřím.
V lednu 1970 byl zvolen tajemníkem „Sdružení bývalých čs. politických vězňů v exilu“, ústředí zřídil v Torontu, kde začal tisknout exilový časopis „MUKL“. Dne 10. března zakoupil firmu „Our Voices, Publishing and Printing Co.“ a vydavatelství exilového týdeníku „Naše hlasy“ (založeného v květnu 1955) a pro dalších dvacet let se stal jeho vydavatelem a šéfredaktorem (první vydání „Našich hlasů“ redigovaných Milo Komínkem vyšlo 21. března 1970). V tomtéž roce založil produkci „Čs. rozhlasového programu“ pro radiostanici „CHIN“ FM a AM v Torontu. Začal ve vlastní tiskárně tisknout a vydávat české, slovenské a cizojazyčné knihy, brožury a časopisy. Dne 21. června předvedl nad jezerem Ontario u pobřeží Central Island v Torontu akrobacii pod vrtulníkem Bell-Ranger snímanou filmem a přenášenou TV. Po těžké operaci se stal trvalým invalidou. Organizoval kulturní a národopisné programy v Kanadě a USA a organizoval demonstrace na obranu těchto zemí proti mezinárodnímu komunismu a proti komunistickému režimu v Československu. Dne 1. prosince 1970 se manželům Komínkovým narodil druhý syn Petr.
Roku 1971 založil produkci pravidelného „Čs. TV programu“ na televizní stanici „Channel 10“ v Torontu. Napsal a vydal knihu „I pod oblohou peklo“ (vydavatelství „Our Voices Publishing Co.“ v Torontu. Založil filmovou produkci a jako scenárista, kameraman a režisér vytvořil celovečerní dokumentární film „Dva světy“.
Dne 3. 5. 1971 odsoudil Okresní soud ve Frýdku-Místku Milo Komínka nepodmíněně na dva a půl roku vězení a propadnutí majetku za nedovolený pobyt v zahraničí.
V roce 1972 byl v holandském Naardenu zvolen generálním tajemníkem čs. exilové organizace „Naardenský výbor“ (za což ho 22. 6. 1978 zbavilo Ministerstvo vnitra v Praze občanství ČSR).
Dne 1. února 1973 získal živnostenské oprávnění k filmové produkci firmy „Film Production our Voices Co.“
V roce 1974 byl zvolen viceprezidentem „Canadian Journalist Club“, sdružujícího přes 160 časopisů, novin, rozhlasových a televizních vysílání různých národností v Kanadě.
Roku 1975 přijal státní občanství Kanady. Založil v Torontu firmu „Moravia Press Ltd.“ A o několik let později „Moravia Publishing Inc.“
Roku 1976 vyznamenán ministerským předsedou provincie Ontario Hon. Larry Grossmannem „Diplomem“ za žurnalistickou činnost a politicko-kulturní spolupráci mezi jinými národnostmi v Kanadě (Multikulturalism).
Dne 28. října 1980 nahrál ve studiu v Ohio (USA) a vydal LP gramodesku protikomunistických protestsongů „Šumaři pod pendrekem“ (účinkovala také manželka Marie i synové Jiří a Petr). V roce 1980 založil „Křesťanskou unii“ s ústředím v Torontu, sdružující exulanty roztroušené ve svobodném světě.
V roce 1987 vydavatel a šéfredaktor magazínu „Vězeň“, vycházejícího v Torontu.
V roce 1988 organizoval balonovou akci k vypouštění letáků proti komunistickému režimu ze Západního Německa a Rakouska do ČSSR.
V roce 1989 jako scenárista, kameraman a režisér vytvořil dokumentární videofilm „Svatá Anežka Česká“ při jejím svatořečení v chrámu sv. Petra v Římě.
V únoru 1990 po 22 letech poprvé přiletěl do ČSR. V Olomouci založil filiální redakci časopisu „Svědomí – Conscience“, kam zahrnul i časopisy „Naše hlasy“ a „Vězeň“, tohoto nezávislého kanadsko-českého měsíčníku zůstal i nadále vydavatelem a šéfredaktorem.
V červnu 1991 vydal v nakladatelství „Moravia Publishing Inc.“ přepracovanou knihu „I pod oblohou je peklo“, následovala další vydání. Filiální vydavatelství „Svědomí -Conscience“ přemístil z Olomouce do Frýdku-Místku, kde založil vydavatelství časopisů a knih „MIKO PRESS“.
V květnu 1993 jmenován čestným občanem Pržna, okres Frýdek-Místek.
V listopadu 1996 kandidoval do Senátu České republiky za Vlasteneckou a republikánskou stranu (VRS) za volební obvod č. 69, okres Frýdek-Místek.
V roce 2002 působí Milo Komínek už 31 let v Kanadě jako vydavatel. V ČR nepřetržitě po 11 let vydává měsíčník „Svědomí – Conscience“.
(Převzato z bibliofilského tisku „I pod oblohou je peklo“, který vydala Literárně dramatická společnost Místecká Viola 2008.)
Kniha – Milo Komínek: „I pod oblohou je peklo“.
Kniha, uvedená jako dokumentace, vyšla v prvém vydání v září 1971 v nakladatelství „Our voices publishing & printing co.“, Toronto, Ontario, Canada. Ve druhém exilovém vydání ji v červnu 1991 vydala „Moravia publishing inc. Toronto, Ontario, Canada“. Jejím autorem je vzdušný akrobat Milo Komínek, který své odvážné kousky v závěsu na podvozku letadla předváděl v mnoha zemích světa, také však vězeň číslo 8503, neboť byl jako „záškodník z Těšínska“ ve druhé polovině roku 1948, coby vedoucí sedmičlenné skupiny rozvratníků, kteří utvořili na Jablunkovsku ozbrojenou bandu, odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Putování věznicemi (Bory, Mírov, Leopoldov, Jáchymov) pro něj skončilo 26. května 1965.
Dlouhých sedmnáct let – celé své mládí – strávil autor v komunistických věznicích.
Tři roky po propuštění emigruje 6. srpna 1968 do Rakouska, odtud se přesouvá do Švýcarska a nový domov nachází 17. listopadu 1968 v Torontu v Kanadě.
Kniha osobních prožitků z „procházky“ československými věznicemi je burcujícím svědectvím. Nelidské zacházení s lidmi, kteří se ve skutečnosti ničeho nedopustili. Perspektivní byl pro ně vlastně jen titul „mukl“ – muž určený k likvidaci. Neuvěřitelný příběh prokládaný jmény popravených. Brutální násilí jedněch na příslušnících vlastního národa. Týrání a smrt těch, kteří v nedávno skončené válce nasazovali své životy za svobodu Československa.
Svědectví doplňuje předlouhý seznam spoluvězňů, se kterými žil Milo Komínek na celách, pracovištích, nebo se s nimi potkával po dobu vězení v letech 1948 – 1965.
Některé knihy se dostanou ke čtenáři opožděně a jaksi jakoby na zapřenou. Dokument Milo Komínka ani více než třicet let od prvého a čtrnáct let od druhého vydání neztratil nic ze své aktuálnosti, neboť: „Více než 240 popravených, tisíce ubitých a umučených v komunistických koncentrácích a žalářích, statisíce zničených existencí, nezměrné utrpení téměř celého národa, dosud přesně nezjištěný počet zastřelených na hranicích…,“ jak uvádí autor, to prostě nelze jednoduše odfajfknout tlustou čárou.
Knihu věnoval autor dětem, vnukům a pravnukům všech postižených. Zároveň také ostatním lidem jako připomenutí i důvod, proč nezapomínat.
Úryvek z knihy „I pod oblohou je peklo“.
Můj úkol je zatím spojen se stálým pohybem; ráno se probouzím v podhůří na Moravě a večer uléhám na salaši na Slovensku. Lidé jsou hodní, a tak brzy mohu odeslat zprávu vedení „Třetího odboje“, že první část úkolu je splněna a organizační rámec strážní skupiny „Portáš-Jánošík“ je vybudován.
Pátek 6. srpna 1948
Ze všech stran je vidět uzavírající se kruh uniforem a civilistů ozbrojených samopaly a puškami. Musí jich být mnoho, střelba je tak silná, že jsme doslova přibiti k zemi. Na úspěšný odpor není ani pomyšlení. Vyskakuji, dělám dlouhý skok a cítím palčivou bolest v noze. Padám a samopal odlétá na zem vedle mne. Vím, že už se odtud nedostanu, a chci se pokusit alespoň krýt ústup svých přátel. Zahlédl jsem, že přece jen někomu z nás se podařilo proklouznout kruhem obléhatelů. Přede mnou na vzdálenost asi dvaceti metrů se zvedají ze země čtyři postavy v uniformách, zahlédnu mezi nimi zrádce Pavla Turoně v uniformě SNB, ale to už mám Tomigan v ruce a zdvihám jej, abych splatil zrádci dluh za všechny. Můj prst tiskne spoušť, ale strašná rána pažby pušky do hlavy způsobí, že rány jdou někam do oblak a já ztrácím vědomí.
Středa 6. října 1948
Asi v osm hodin ráno jsem odváděn k soudu. Před velkou porotní síní mi čtou členové prokuratury dopisy a rezoluce ze závodů a továren. Všechny žádají soud, aby vyslovil trest smrti.
Předseda uzavírá líčení, jsou čteny rezoluce ze závodů a pak jdou na večeři. Rozsudek byl znám některým lidem venku již déle než týden. Po návratu soud vynese ortel. Zemský soud v Brně jakožto státní, podle obžaloby č. 5855/48 s použitím zákona na ochranu republiky č. 50/1923, podle paragrafů 1 a 2, odst. A) a podle paragrafu 134 trestního zákona odsuzuje:
Komínek Miloslav – dvacet let těžkého žaláře a zostření trestu. (Dalších pět bylo odsouzeno k trestům od dvou do osmi let.)
U všech odsouzených jsou vyřčeny dodatkové tresty: ztráta majetků, občanských práv a bůh ví, co ještě.
Přesto, že náš fyzický věk byl mezi 17 až 21 lety, zemský kočovný cirkus z Brna nás odsoudil v Ostravě k celkovému trestu na 53 let vězení, aniž by soudci mrkli okem.
- května 1965
Vycházím ven z valdické brány, z brány, která snad byla mým posledním kriminálem. Po sedmnácti letech se rozhlížím deštivým dnem. Kolem mne skútry, které jsem nikdy neviděl, auta a lidé, kteří chodí, kam chtějí.
Stojím na křižovatce a bojím se přejít, mám v kapse šest set Kčs a neznám jejich hodnotu. Kam vlastně jdu? A proč? Kdo tohle neprožil, nemůže pochopit ten pocit zvláštního strachu, který nás provází týdny a měsíce venku na svobodě.
Domů na nádraží do Lískovce přijíždím po půlnoci a na nádraží mne čeká otec, švagr Jiří, kterého vidím po prvé v životě, a sestra Libuše.
Jsem doma! Po sedmnácti letech doma, nebo je to jen sen a v několika vteřinách budu probuzen kopancem?
Procházím se po našem hřbitově v rodišti a čtu jména těch, kteří během mé dlouhé nepřítomnosti odešli a které už nikdy neuvidím.
Rozhovor na dálku.
– Pane Komínku, mám před sebou snímek z vaší knihy s podtitulem „Naše první společné Vánoce v Torontu v r. 1969″, (str. 280), jste na fotografii s manželkou a synem Jiřím, všichni se tváříte šťastně, vzpomenete si někdy na ten okamžik?
„Víte, člověk vzpomíná na chvíle, které má za sebou velmi často a nejednou porovnává s dneškem. Kanada je opravdu zemí svobodných lidí, kteří umí demokracii chránit a zacházet s ní tak, jak se sluší a patří na lidí honosící se ideou civilizace. Slůvko štěstí, o kterém se zmiňujete, zní velmi libozvučně především tomu, na koho dýchá ze všech stran, ale za tím, aby bylo naplněno, musí stát pevné nefalšované zázemí. Vy můžete vypadat v daném okamžiku šťastně, ale může vypadat šťastně člověk, který zakusil prvorepublikovou demokracii, pak sedmnáct let koukal do stěn kriminálů, a když se po těch letech nadechl z plných plic „svobodného“ vzduchu a chtěl něco pro společnost udělat užitečného, zasáhli „kultovní bratři“ z kremelského mauzolea. Člověk se téměř přes noc ocitl v jiném světě, v takovém, jako chtěl budovat tam, kde okusil poprvé, jak chutná mateřské mléko, kde chodil do školy, kde se setkal s první láskou atd., ale padla politická závora a do vlasti se už nemohl vrátit.“
– Byl jste, co se literární tvorby a novinařiny týká, aktivní od mládí, a jakmile se vám v Torontu naskytla nabídka koupit tiskárnu a vydavatelství patnáct let existujícího nezávislého týdeníku „Naše hlasy“, nezaváhal jste ani okamžik. Prvý výtisk ve vaší režii vyšel 21. března 1970. Už tehdy to byly noviny burcující proti nespravedlnosti. Zdá se, že jste se tohoto cíle ve své novinářské činnosti nikdy nevzdal.
„To máte pravdu. Ještě v době věznění jsme si s jedním spoluvězněm dali předsevzetí, že pokud nám osud dopřeje přežít peklo vězení a situace se k režimu obrátí zády, budeme se snažit pořídit nějaké mediální zařízení k šíření demokratických myšlenek a principů mezi spoluobčany. Štěstí zase nebylo k nám v této snaze skoupé a přání splnilo.“
– Váš současný časopis „Svědomí -Conscience“ vychází letos už devatenáctý rok, svůj původní cíl jste neopustil. Je stále za co bojovat?
„Na otázku by mohl dát odpověď samotný časopis a jeho čtenáři, kteří nás ujišťuji svými dopisy, jak je pro ně důležitý. Dokonce jeden čtenář má předplaceno už na pět let dopředu. Takoví nás ujišťují, že děláme stále potřebnou věc, a zavazují nás.“
– Už osmnáct let se holedbáme demokracií, na kterou jsme dlouhých dvaačtyřicet let čekali, není současné uspokojení vlastně jen jakási nadsázka, jako že už jsou vyřešeny všechny zádrhely nedávné minulosti?
„Víte, dokud velikost moci občana ve společnosti bude nadřazená hodnota financí nad mravní, pak opravdu nebudou hodnoty sametové myšlenky uplatněny v praxi. Minulost je stále přítomná, jak vidíme a cítíme z chování některých politiků. Vždyť stále volíme do poslaneckých lavic lidi, které jsme měli možnost volit už v totalitní minulosti. Tentokrát jsou maskování pod pláštíkem různých politických stran. Dokud se bude mrzačit demokracie způsobem, jak to známe ze současnosti, pak nelze mluvit o svobodné demokracii. Zde by opět mohla být vodítkem vyspělé demokracie Kanada.“
– Nestýská se vám někdy po vzdušné akrobacii?
„Člověk, když téměř stopadesátkrát reprezentuje v cizině svou vlast a najednou musí aktivitu z různých příčin přerušit, tak mu to stále chybí. Víte, lítání v oblacích, to je fenomén svobody. Odnepaměti to člověk záviděl ptákům.“
Zleva Milo Komínek, spisovatel Jan Kukuczka a přítel J. Hruška. 
Interview.
Milo Komínek opět na skok v Rožnově pod Radhoštěm
Strojní zámečník, kinooperatér, odbojář, žák Masarykovy letecké ligy, vzdušný akrobat, spisovatel, novinář, vězeň číslo 8503 – člověk Milo Komínek (nar. 1926 ve Frýdku-Místku) zavítal v uplynulých dnech opět do Rožnova pod Radhoštěm. O svém životě, práci i odboji už besedoval v rožnovské městské knihovně (r. 1992) a v ZŠ Pod Skalkou (r.2006).
Jeho kniha „I pod oblohou peklo“ vyšla v prvém vydání v září 1971 v nakladatelství „Our voices publishing & printing co.“, Toronto, Ontario, Canada. Ve druhém exilovém vydání ji v červnu 1991 vydala „Moravia publishing inc. Toronto, Ontario, Canada“. Autor se v ní zmiňuje o odvážných kouscích, které jako vzdušný akrobat prováděl v závěsu na podvozku letadla v mnoha zemích světa, ale především o zkušenosti, kdy odsouzený ve druhé polovině roku 1948 coby „záškodník z Těšínska“ na 20 let těžkého žaláře putoval věznicemi Bory, Mírov, Leopoldov, Jáchymov. V srpnu 1968 vycestoval do Rakouska a Švýcarska, nový domov našel 17. listopadu 1968 v Torontu v Kanadě. Zbaven československého občanství. V roce 1990 se jako občan Kanady vrátil do vlasti.
„Já jsem se musel vrátit,“ řekl Milo Komínek. „Co bych tam dělal? Pro koho bych tam psal? Tady bylo tolik kluků, političtí vězni, kteří prošli komunistickými věznicemi a zestárli a neměli se jak bránit. Nikdo by už o nich nevěděl.“
Letos uplyne 40 let od Pražského jara a 19 let od listopadu 1989, splnily tyto události očekávání?
„V žádném případě. Po sedmnácti letech v kriminále jsme si mysleli, že se to musí změnit. Rok 1968 jen pootevřel vrátka. Po roce 1989 se vlastně nic nezměnilo, stát mají v rukou bolševici. Kdo má ekonomiku v rukou, ten ovládá všechno. To je ta tragedie.“
Vrátil byste se raději zpátky žít do Kanady?
„Ne, ne, ne. Kanadu znám, je to dobrá země, až moc dobrá, životní úroveň mnohem vyšší, než je tady. Ale moje práce je tady. Aby nebylo zapomenuto to, co by zapomenuto být nemělo: více než 240 popravených, tisíce ubitých a umučených v komunistických koncentrácích a žalářích, statisíce zničených existencí, nezměrné utrpení téměř celého národa, dosud přesně nezjištěný počet zastřelených na hranicích… To prostě nelze jednoduše odfajfknout tlustou čárou.“
Milo Komínek vydává od roku 1995 kanadsko-český exilový nezávislý časopis pro Českou republiku „Svědomí – Conscience“, který je tribunou svobodných názorů. Časopis je také uveden na webových stránkách www.svedomi.cz
Loučení.
Milo Komínek, vydavatel Svědomí, který slovem i se zbraní v ruce se dokázal postavit proti nacistům i bolševikům, který zabezpečil rodinu, pomáhal přátelům a zbytečně neublížil snad ani mouše, který vyprávěním dokázal upoutat dnešní mladé a starší upozornit na nedostatky dnešní svobody a demokracie, který byl pomlouván jako údajný extremista,
zemřel 25. května 2010 ve frýdecké nemocnici.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka