Roku 1891 se v Brankách, malé vesnici nedaleko Valašského Meziříčí, narodil pekaři Borovičkovi syn, kterému dali jméno Arnošt (3. 1. 1891 – 19. 5. 1950).
Arnošt, jako nejstarší syn, měl v Brankách převzít po otci pekařské řemeslo. Nestalo se tak. Při kosení trávy mu totiž jiný sekáč přeťal kosou lýtko, úraz ho vyloučil z namáhavé fyzické práce. Pekařinu převzal mladší bratr.
Rodiče umožnili Arnoštovi rozvinout hudební talent. Arnošt vystudoval varhanickou školu v Brně, kterou tehdy řídil hudební skladatel Leoš Janáček (3. 7. 1854 Hukvaldy – 12. 8. 1928 Ostrava). Vyučil se také obchodním příručím.
Do Zašové se Arnošt Borovička nastěhoval před 1. světovou válkou. Působil v místním kostele jako varhaník a ředitel kůru, také jako soukromý učitel hudby.
Když se po skončení první světové války Arnošt Borovička oženil, zařídil s manželkou Marií (10. 10. 1897 – 1. 9. 1981) v zakoupené usedlosti ve středu obce nedaleko kostela obchod se smíšeným zbožím.
I pak se Arnošt Borovička věnoval převážně hudbě, vyučování žáků a působení v kostele, kde založil pěvecký sbor. Vedl i zašovskou dechovou a smyčcovou kapelu. Spolupracoval s místními divadelními ochotníky jako režisér a dirigent. Skládal písničky, vedl pěvecký sbor, varhaničil v místním kostele. K jeho nejúspěšnějším skladbám patří Valašská mše vánoční, kterou v zašovském kostele uvedl a je občas uváděna dodnes.
Arnošt Borovička se v Zašové zapojil do kulturního dění řady spolků – Orla, Lidové strany a dalších. Pomáhal při divadlech, tělovýchovných vystoupeních a výletech. Především se však věnoval chrámovému sboru a orchestru. Pro ně také složil řadu skladeb.
Vyškolil také hudebníky, především své děti – Zdeňku a Miroslava. Miroslav se pak stal jeho zdatným nástupcem jak na kostelním kůru, tak také v řadě kapel a v hudební škole.
Těžce ho zasáhla smrt celé rodiny dcery Zdeňky (provdaná Murasová) při bombardování Prahy 14. února 1945. Tato událost byla i jednou z příčin jeho předčasného úmrtí 19. května 1950.
„Velká ztráta postihla zašovskou farnost úmrtím zasloužilého a velmi oblíbeného varhaníka p. Arnošta Borovičky,“ je zaznamenáno ve farní kronice je z té doby. „Onemocněl hned po velikonočních svátcích. Léčil se, ale najednou mu zmalátněla pravá ruka, ztrácel paměť i řeč, zjistila se mrtvice. Byl zaopatřen místním farářem. Upadal do hlubokého spánku i bezvědomí. Na radu lékaře ho převezli do hranické nemocnice. Tam mu dali kofeinovou injekci a vrátili v beznadějném stavu domů. Před půlnocí byla hromnička nachystána. Ležel v bezvědomí. Všichni přítomni se pomodlili bolestný růženec. Když končili modlitbu, pan Borovička nabyl vědomí. Na dotaz, chce-li svaté přijímání přikývl, že ano. Až do rána byl stále při vědomí. Chvílemi klidně spal, zdálo se, že krize je překonána. V úterý 16. května odpoledne se začal jeho stav opět zhoršovat. Ve středu ráno opět byl v bezvědomí. Zemřel 19. května.
V neděli 21. května konal se o ½ 4 odpoledne pohřeb. Byl velikolepý. Účast obrovská. Kromě místního ještě 4 kněží. Pochovával ho pan kanovník Josef Seget z Rožnova. Hudba místní doplněná z Huti. Zpěváků přes 30. Zle se jim zpívalo – pro pláč.
Pan Borovička byl povahy tiché, skromné, opravdově věřící katolík. Pro kostel neúnavně obětavý. Konal svou varhanickou povinnost z náboženského nadšení, hrával duší – tělem, nehleděl na čas ani na únavu. Varhaník byl dokonalý. U farníků velmi oblíbený. V okolí známý.
Nad hrobem, po projevu a poděkování všem místním farářem, loučil se s nebožtíkem p. Frant. Janošek, mistr stolařský – za zpěváky – ale pro pláč nemohl z místa. Po něm promluvil p. Bohuš Kubját, obchodník a bývalý zpěvák, za čsl. stranu lidovou. Děkoval za činnost p. Borovičky při cvičení spolkového zpěvu a operet.
Potom předneseny dvě básně (k této příležitosti složené od Marie Holišové, rozené Zátopkové). Na rozloučenou zazpíval sbor píseň již složil p. Jan Poruba ze Zašové, skladník ze sklárny, veliký muzikant, mající i státní zkoušky z hudby.“
Varhaník Arnošt Borovička prožil dvě světové války, pád Rakouska-Uherska, byl u vzniku samostatného Československa, podílel se na obnově válkou poničené země, zažil také politický a společenský zvrat v únoru 1948.
Po celou dobu zůstal věrný rodnému Valašsku. Především hudbě. Nade vše miloval hru na královský nástroj – varhany, které mistrně ovládal, neboť umění varhanické je dáno jen lidem obdařeným láskou k hudbě.
Podnes je Arnošt Borovička, varhaník a regenschori, neodmyslitelně spojován se Zašovou, kde prožil téměř čtyřicet let.
Text a reprofoto © Richard Sobotka