Fiktivní rozhovor s otcem impresionistů Édouardem Manetem nad jeho obrazem Bar ve Folies-Bergére.
Podvečer plný stínů a šera. Déšť máčí okenní tabulky, tluče do nich a neustává.
Ruka namátkou sáhne do police pro jednu z knih. Co v takovém čase jiného dělat? Z titulního listu hledí zřítelnice Édouarda Maneta, otce impresionismu.
Stránka se otevře na barevné reprodukci obrazu Bar ve Folies-Bergére. Za pultem plným lahví uhrančivě vznešená dívka se znepokojivě netečnýma očima.
„Jakže se jmenovala?“
„Suzon.“
„Náhodná známost?“
„V baru ve Folies-Bergére jiné nejsou.“
Při zmínce o Suzon rázem Édouardovy zřítelnice ožily. Jako tenkrát. Musel mít trochu špičku, podezíral jsem ho. To se pak věci jeví trochu jinak, než ve skutečnosti jsou, řekl bych hezčí, milejší.
„Zalíbila se vám na prvý pohled, hádám.“
„Byla okouzlující. Prostě vyvážená kompozice, stačilo položit ji na plátno.“
Barvy hodně tmavé s výraznými barevnými vstupy červeného ovoce a zlatou folií obalenými hrdly sklenic šampaňského. Opodál nevýrazně barevné lahve s koňakem. A další pití. Výběr co kdo chtěl.
Nad vším Suzon. Na odhalených pažích svěže zarůžovělá pleť i v obrovském dekolté, jen nepatrně zakrytém červenými a bílými květinami. Hlava nádherně symetrická. Plavé vlasy s lehkým nádechem dozlatova, jako hrdla lahví se šampaňským, které se tak dobře pije a snadno stoupá do hlavy.
Kolem roku 1880 se dívky po šampaňském rozverně smály, zato muži byli galantně vtíravější.
Určitě měl Édouard špičku.
„Zuzana Leenhoffová mi nechala nažbryndat do sklenice grapefruitovou šťávu.“
„Zuzana Leenhoffová?“
„Má choť!“
„Ach tak!“
„Alespoň tak jsme ten náš vztah brali, jako manželství.“
„Doprovázela vás?“
„Během mé nemoci byla pořád na stráži. Pečovala o mne neustále, někdy to bylo až k nesnesení. Však si nemohla stěžovat. Ustanovil jsem ji v závěti univerzální dědičkou.“
„Uvedl jste ji jako svou právoplatnou ženu, i když…“
„Nebuďte hnidopich!“
„Promiňte… Takže Suzon vám podala sklenici grapefruitové šťávy.“
„Suzon ji podala madame Zuzaně Leenhoffové a ta ji podala mně.“
„Chutnalo vám?“
„Co jsem mohl dělat!“
„Ovšem. Vždyť na stráži byla Zuzana Leenhoffová.“
„Ovšem.“
„Osud k vám nebyl vždy spravedlivý.“
„To máte zatraceně pravdu. Do nekřesťansky kruté smrti mi zbýval pouhý rok.“
„Ovšem v té chvíli jste měl výhled na krásnou Suzon.“
„To je pravda. A nebýt Zuzany Leenhoffové…“
„Byla to vaše právoplatná choť, jak jste uvedl v závěti.“
„Někdy jsem zapochyboval, zda jsem udělal správně.“
„Jak tomu rozumět?“
„Pil jste někdy vymačkaný grapefruit, člověče?“
„S výhledem na krásnou Suzon za pultem Baru ve Folies-Bergére se dalo leccos přetrpět. Čím vás vlastně právě Suzon oslnila?“
„Drahý příteli, smím-li vás takto oslovovat, člověče jeden zatracený! Třeba můžete ležet na smrtelné posteli s amputovanou nohou a tělem napůl zcepenělým, přece vás krása, ovšem pokud jste malíř, mámivě oslní. A Suzon za pultem baru ve Folies-Bergére krásná byla. Stačil mi zlomek sekundy vrýt si celý ten obraz do paměti.“
„Vím, mám ho před sebou.“
„Ovšem jen jako reprodukci.“
„Dosti věrnou… Plavovlasá Suzon stojí za pultem baru ve Folies-Bergére. Velké zrcadlo za jejími zády odráží dění v prostoru. Suzon se oběma rukama opírá o pult, nezaujatě pozoruje společnost. V baru, až na dvě nažloutlé výjimky, jen černé obleky, prostřídané světlejšími skvrnami tváří. Na tím vším Suzon.“
„Ach Suzon! Uhrančivá vznešenost, znepokojivě netečné oči. Černý kabátek s deseti světlými knoflíky má široký zamodralý límec, bělostně lemovaný. Kolem krku černá stužka se zavěšenou broží. Na pravé ruce náramek, jiskří v něm pozlátko okolního přepychu.“
„Usmála se na vás, když vám míchala sklenici grapefruitu?“
„Jak už jsem řekl, podala nápoj Zuzaně Leenhoffové, mé…“
„… právoplatné ženě, vím. Ale co Suzon?“
„Ani si mne nevšimla.“
„Vážně?“
„Alespoň jsem měl klid pozorovat ji.“
„Já vím, ten obraz…“
„Od prvé chvíle jsem ho měl kompletní.“
„I ty její netečné oči?“
„Kontrastovaly s okázalostí kolem: zlatem olepená hrdla sklenic se šampaňským, bavící se hosté, vznešený prostor, světlo, lesk, zrcadlení.“
„Kromě vás si Suzon valně nikdo nevšímal, ani když přicházeli pro další drink.“
„Nikdo její půvab neviděl.“
„Trochu kruté, ne?“
„Svět je krutý, lidé jsou krutí, život je krutý. Není místo pro soucit, pro milosrdenství.“
„Skutečně?“
„Tehdy jsem seděl v baru Folies-Bergére s nadějí na ještě několik dalších let jakéhos snad obstojného života. O rok později mi felčar uřízl nohu zachvácenou snětí a vzápětí mne všechny krásy světa nechaly bez milosrdného soucitu krutě zemřít v nesnesitelné bolesti. Následovalo několik hrstí hlíny. Pak už si na jakéhosi Édouarda nikdo nevzpomněl.“
„Omyl, příteli. Sotva se rozkřiklo, že jste zemřel, pronesl samolibý Edgar Degas, co vás měl za trochu lepšího mazala, onu pověstnou větu: Nevěděli jsme, že byl tak velký!“
„Vážně to řekl?“
„Ovšem!“
„K neuvěření!“
„A později, ovšem mnohem později, se začalo říkat: Před Manetem a po Manetovi. Tedy pokud jde o impresi a výtvarné umění. To by vás mělo potěšit.“
„Teď po smrti?“
„I za života jste míval důvod k radosti.“
„Ovšem. Uznání v salónu odmítnutých. Nádhera! I pozdější úspěchy. I stužka Čestné legie z rukou Antoni Prousta.“
„Tak vidíte!“
„Ani ve snu by mne nenapadlo, že jsem byl tehdy tak velký!“
„Tušíte, milý Édouarde, kde skončil váš obraz Bar ve Folies-Bergére?“
„Mám hádat? Kde?“
„V Courtauld Institute Galleries v Londýně.“
„A sakra! Pro malíře v té nejlepší společnosti.“
„Jaký kontrast k té době, kdy jste v Salóně vystavoval obrazy Snídaně v trávě a Olympii!“
„Házeli po mně jablka, častovali nehoráznými posměšky. Byl jsem pro ně než mazal. A hrozný člověk, který maluje necudné obrazy.“
„Říkalo se, že jste tou pornografií pobouřil veřejné mínění a poskvrnil nejsvrchovanější formu umění, jen aby jste se zviditelnil!“
„Je i ten váš svět pořád tak krutý?“
„Váš obraz Snídaně v trávě je v Paříži v Musée National de Louvre. A obraz Olympie tamtéž.“
„Neříkejte!“
„Narodil jste se ve špatné době.“
„Pro každého malíře je každá doba špatná, pokud je na živu.“
„Vincent van Gogh byl na tom stejně.“
„Také nějaký mazal?“
„Narodil se roku 1853. Vám bylo jedenadvacet. V den vaší smrti mu bylo třicet.“
„Měl bych jeho obrazy znát?“
„Začínal s malováním, když vy jste ležel na smrtelné posteli.“
„Takže jsme se malířsky minuli. Hodně vydělával?“
„Za celý život prodal jen jeden obraz.“
„Proč tedy vlastně maloval?“
„Pro totéž, co vy… Vzpomeňte – nechtěli vás pustit do Salónu. A když, tak vaše obrazy rozvěšovali na málo uctivá místa.“
„Ovšem ovšem… Co vlastně ten Vincent maloval?“
„Jako vy – lidi a svět. Ve skutečnosti svou duši.“
„A jak vlastně maloval?“
„Mačkal barvy rovnou z tuby, pokaždé jako by oráč obraz na plátně pozpřevracel pluhem.“
„Patlaly, co neovládají práci se štětcem, nesnáším.“
„Jeho obraz Slunečnice je dnes v londýnské Tate Gallery.“
„Vážně? Oni ho koupili?“
„Koupili, ale až hodně dlouho po jeho smrti.“
„Kdy že ten obraz maloval?“
„Roku 1888.“
„To už jsem byl pět let na onom světě.“
„Vincent všechny své zprvu odmítané a později tak proslavené a ceněné obrazy namaloval až po vaší smrti: Jedlíci brambor, Zelené žito, Zahrada v blázinci, Obilné pole s havrany…“
„Začínám litovat, že jsem ho nepoznal.“
„Řekl jste prve patlal, co nezvládá práci štětcem.“
„Jak vlastně skončil?“
„Navštěvoval nevěstince, uřízl si ucho, pobýval v blázinci, roku 1890 se smrtelně postřelil z revolveru a krátce na to zemřel v náručí Thea.“
„Kdo byl Theo?“
„Jeho bratr. Jediný člověk na světě, který mu věřil. Theo přežil Vincenta jen o půl roku.“
„Mne tenhle Vincent přežil o celých sedm let!“
„Jenže vám bylo, Mistře, v den kruté smrti jedenapadesát, kdežto Vincentovi teprve sedmatřicet!“
„Ale nohu mu neuřízli!“
„To opravdu ne.“
„Ovšem pokud si uřízl ucho a špatně se střelil z revolveru, pak to byl blázen.“
„A kdo není?“
„Suzon opírající se o barpult v baru Folies-Bergére určitě blázen nebyla.“
„Proč myslíte?“
„To byste si musel lépe prohlédnout její chladné, netečné a zároveň znepokojující oči. Víte, že na mne ani jednou nepohlédla?“
„Vždyť byla pořád nablízku Zuzana Leenhoffová…“
„Má právoplatná žena, vím.“
„Přinesla vám sklenici šťávy z grapefruitu.“
„A přitom jsem měl chuť na pořádný drink!“
„Ovšem s ohledem na vaše zdraví…“
„Přece byla blázen!“
„Vaše žena?“
„Suzon!“
„Ale proboha proč?“
„Vůbec si nevšimla, že jsem do ní šíleně zamilovaný.“
„Nepřišlo takové vzplanutí poprvé, tuším…“
„Odkud tohle víte?“
„Přečetl jsem si o vás jednu knihu. Je v ní absolutně všechno.“
„Ach, Suzon! Krásná Suzon. Opravdu jsem se do ní zamiloval.“
„Bylo to jako tenkrát v Benátkách? Tehdy jste jedné sličné Benátčance, skloněné v okně nad neviditelnou ruční prací, posílal vzkazy: Miluji tě šíleně! Projedeme se gondolou?“
„I o tomhle se v té knize píše?“
„Ta dívka byla k uzoufání krásná, kdo by se nezamiloval?“
„Ovšem ovšem. Jenže – ta zářivá hlava patřila strašlivě pokroucenému tělu ubohého mrzáčka…“
„Svět je než klam a mam. Klameme sebe i všechny kolem.“
„Svět je realita, to lidé chtějí být klamáni.“
„Jako vy a krásná Benátčanka?“
„Měl jsem tehdy v Benátkách tisíc chutí koupit si revolver a vpálit si kuli do hlavy.“
„Našel byste k tomu dost odvahy?“
„Když jsem měl dost odvahy namalovat Olympii a Snídani v trávě…“
„Ale byla to také Snídaně v ateliéru, Dostihy v Longchamp, obraz Na loďce, Zimní zahrada, Vila Bellevue.“
„Vím vím, každý z těch obrazů pořád nosím v sobě.“
„Také obraz Bar ve Folies-Bergére?“
„Jak jinak? Vznešená a uhrančivá Suzon.“
„Co mají na obraze znamenat ony dvě nenápadné růže ve sklenici, jedna nažloutlá a druhá narůžovělá?“
„Co asi?!“
„Zamilovaný, leč nesmělý malíř a jeho vyznání.“
„Ovšem…“
„Leč nablízku je Zuzana Leenhoffová, právoplatná žena.“
„Omyl!“
„Nerozumím…“
„Nablízku byla smrt. Ani já tehdy netušil, že už je tak blízko.“
„Má na obraze podobu muže s hustým knírem pod nosem, nebo snad dívky otočené k Suzon zády se kterou knírač u baru rozmlouvá?“
„Nikoliv!“
„Nebo má snad podobu Zuzany Leenhoffové?“
„Mé právoplatné manželky? Nikoliv!“
„Koho tedy?“
„Suzon… Jen Suzon.“
Už nebylo co říci.
Stále ještě jsem hleděl do Édouardových zřítelnic na obálce knihy. Jiskřila v nich jedinečná imprese barev jeho obrazů.
Zemřít v jedenapadesáti je kruté.
Zůstaly ovšem obrazy.
A po předčasné smrti také nenamalovaná plátna, čekající na barvy. Kam se všechna poděla? Možná je levně skoupili rozdychtění mladí malíři. Ani jednomu z nich se nepodařilo barvami ani kompozicí velkému Édouardovi Manetovi přiblížit.
Proč vlastně malíři umírají?
Snad – aby ve svých obrazech žili věčně.
Mlčeli jsme. Bylo to mlčení, nebo jsme stále ještě rozmlouvali neslyšnými hlasy?
„Chutnal vám grapefruitový džus?“ zeptal jsem se, nic příhodnějšího mi nenapadlo.
„Ani v nejmenším.“
„Ale proč? Proč vlastně?“
„Byl trpký…“
Větrný poryv cloumal za oknem větvemi. Déšť máčel sklo, hlasitě bubnoval.
Zavřel jsem knihu, uvěznil mezi stránkami obraz Édouarda Maneta Bar ve Folies-Bergére i se vznešenou a uhrančivou, ale netečnou Suzon. Opustil jsem Édouardovy zřítelnice, vrátil knihu do police mezi ostatní.
Klobouk na hlavě, plášť přes ramena vykročil jsem v sešeřelém podvečeru do neustávajícího deště.
Edouard Manet: Bar ve Folies-Bergére, 1971.
(Pramen: Henri Perruchot: Život Édouarda Maneta. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, národní podnik, 1964.) 
Édouard Manet (23. 1. 1832 – 30. 4. 1883). Francouzský malíř a grafik. Ve svých obrazech realisticky zachycoval pařížské typy. Do žánrových scén vkládal zajímavé efekty, například odrazy zrcadel, zátiší a podobně. Ač usiloval o oficiální uznání, veřejnost a kritika přijímala jeho tvorbu kriticky a rezervovaně, byla jeho obrazy pohoršena. I přes blízkost s impresionisty se nikdy nestal členem jejich hnutí, ani se nezúčastnil jejich výstav. Jeho malbu charakterizuje rafinovaná kompozice s množstvím skrytých významů a plošné členění obrazu s výraznými konturami předmětů.
Text a reprofoto © Richard Sobotka