Studna byla uprostřed dvora, v její blízkosti rostla křivá jabloň, koruna plná kyselých jablek. Na jedné větvi seděl černý kos. Ohnivé Slunce skotačilo po obloze.
Děvče klátilo pákou, pumpa vrzavě kvílela, vody ani kapka.
„To ji musíš trochu zalejt, jinak nezabere,“ křikl od dveří chléva mužský Pepan.
Nesl kravce náruč čerstvě požaté trávy ze zahrady, kosil ji málem za tmy. Pospíchal, už o chvíli musí chvátat na autobus a do zaměstnání.
„V poledne jí dáš trochu krmení a kbelík vody,“ zavolal na kluka Darka.
Chlapec se vykláněl z okna, zaujatě sledoval děvče, které nabralo do oprýskaného hrnce vodu ze sudu pod okapem a teď ji nalévalo do pumpy.
„Vyženu krávu na louku, ať se postará sama, kráva,“ vzpouzel se kluk.
Pumpa nezabrala, holčina musela s oprýskaným hrncem pro další vodu.
„Jakpak ona našla chodník na tuhle pustinu?“ zeptal se Darek, ale oči z dívčiny nespustil.
„Potkal jsem ji ve městě,“ odpověděl Pepan. „Neměla nic proti tomu, nastěhovat se k nám, postarat se o krávu a také o babinu.“
„Jako že se s ní oženíš a bude pak moje náhradní máma?“
„No…,“ pokrčil Pepan rameny. Popadl kabát, běžel travnatým chodníkem dolů do údolí k autobusu.
Kluk se vyloudal na dvůr a rovnou ke studni. Pumpa ani po druhém zalití nezabrala.
„Ukaž,“ popadl kluk páku a rychlými kmity předváděl svaly.
Holčina si zapálila cigaretu. Vypouštěla oblaka kouře, jako to za starých časů uměly jen expresní parní lokomotivy.
Konečně si dala pumpa říct. Děvče bralo vodu dvěma prsty a roztíralo si ji pod očima.
„Která ty vlastně seš?“ vyzvídal kluk, pořád pumpoval, voda chrstala proudem. „Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“
„Klárinka Dolňákova,“ opáčilo děvče.
„To mne podrž,“ žasl kluk a pořád pumpoval. „Tady jsme odnepaměti Horňákovi.“
„Tobě říkají jak?“ opáčila holčina.
„Darek,“ představil se kluk.
Klárinka si stříkala vodní perly do tváře, trochu i na šíji a něco i do hlubokého výstřihu.
„Co furt čučíš,“ houkla na kluka. „Jsi ještě neviděl ženskou?“
Léto vrcholilo, hic pořád šílel.
Bylo na co se dívat. Děvče u studny chvílemi popustilo sukénku, aby se vodní perly dostaly na kůži co nejníž, pak ji zase vytáhlo příliš vysoko. A stejný prostocvik se odehrál i se sportovním tričkem, potištěným velkými písmeny I LOVE NEW YORK.
I při tom cákání holčina pořád kouřila, cigaretu vůbec nedala ze rtů.
„Si někdy byla v New Yorku?“ vyzvídal Darek.
„Esli nebyla, tak jednou budu,“ odsekla Klárinka.
„Kolik ti vlastně je?“
Darek nepřestával pumpovat, ale shýbl se, utrhl stéblo trávy a zastrčil je mezi zuby. Vypadal v tu chvíli jako Gérad Philipe ve filmu Fanfan Tulipán, ale děvče si toho nevšímalo, zřejmě by jí ani ten film nic neříkal, v jejich časech už byly biografy na vymření a v televizi tyhle historky nedávali.
„To má být něco jako výslech?“ odsekla.
Oplachovala si také nohy, na šlapkách měla jen plastikové šlupičky, aby si od hlíny neušpinila plosky na nohou. Pořád jí ta módes robes někam utíkala. Všecko to její oblečení by se sakumprásk vešlo do kabelky s líčidly.
„Žádné Dolňákovy neznám,“ přesunul kluk travní stéblo do druhého koutku úst.
„Nemůžu za to, že máš v palici namísto mozku zvon,“ vyplivla dívčina zmáčený nedopalek cigarety a kopla do kbelíku zpola naplněného vodou.
Kráčela ke stavení způsobem, jako to dělá manekýna na předváděcím molu.
Kluk Darek vyplivl travní stéblo a utrhl jedno mrňavé jabko, hned ho pak zahodil, tak bylo kyselé.
Černý kos klátivě odlétal k hrušni na okraji oplocené zahrady.
„Kam máš namířeno,“ houkl kluk Darek.
„Mám se postarat o babču Malinu,“ odpověděla dívčina a šla rovnou po schodech do podkrovní světničky, málem jako by už byla na té zapomenuté samotě doma.
Babičku Malinu sice pokřtili Malenka, ale žádný jí za těch jejich málem devadesát let neřekl jinak, než Malina. Pořád měla líčka trochu zarůžovělá a rozdychtěnýma očima užasle pozorovala proměny světa.
Když děvče do jejího pokojíčku vklouzlo, přímo se rozzářila.
„Už jsem se bála, že zůstanu celý den sama,“ hrábla si prsty do rozčepýřeného drdolu. „Ty jsi nevěsta toho rozjíveného kluka?“
„O tom nic nevím,“ odpověděla Klárinka a hned pak zaprosila. „Vyprávějte, babi, třeba jak se randilo za vašich mladých let.“
Není nad vzpomínky z časů, kdy se bosé nohy brouzdaly rosou po rozkvetlé louce a povětří vonělo po skořici a tymiánu.
„Také jsem měla za mladých let kluka, Fanyn se jmenoval,“ uchichtla se babička Malina. „Učiněný divočák to byl. Ten by se utrhl i z řetězu, kterým jsme uvazovali plemenného býka k sloupu, když očekával návštěvu rujné krávy. Jednou mne Fanyn popadl rovnou na lávce přes potok, chatrné zábradlíčko povolilo, hned jsme se oba máchali ve vodě. Tata Robert tenkrát Fanyna málem zabil, a mne též, ale co už se dalo dělat? Nakonec rád podepsal revers, že mně, pořád ještě nedospělé, vystrojí svatbu. To byla jediná veselejší chvilka v celém mém životě…“
Babička Malina tou námahou z vyprávění zadřímala.
Dívčina hbitě využila příležitosti, jako myška šukala po světnici, po almarách, po všech zásuvkách, mezi hrnci i mezi prádlem. Pak se, co nikdo neviděl, pospěšně vytratila z chalupy zadními dveřmi a jako lasička do polí a nedalekého lesa.
Bylo poledne.
Kluk Darek právě nesl kravce polední krmení, když věčně otevřenou bránou vjelo až do dvora policejní auto.
„Hej, chlapče, znáš ji?“ houkl strážník staženým okénkem.
Na zadní sedačce jako nějaká kinohvězda holčina, která toho dne časně ráno tak najednou spadla z ničehož nic do dvora hospodářského stavení tam na samotě pod lesem. Prý nevěsty takhle utíkají jen ve filmu a vracejí se za policejního doprovodu.
Holčina se mračila, kouřila jednu cigaretu za druhou.
„Jsem říkal, že uvnitř služebního vozu se nekouří,“ sykl šofér.
Nevšímala si toho.
„Zahlédli jsme ji ve Vrbátkách,“ řekl strážník. „Známá firma. Vloudí se do stavení, bere co jí padne do rukou. Esli se vám v domě třeba neztratil tenhle paklík peněz,“ ukázal policista hrst s úsporami babičky Maliny.
Potkat takovou holčinu dvakrát v jednom dnu, učiněné neštěstí.
Pepan, když se konečně vrátil z fabriky, nestačil žasnout.
„Hned mi na té holce bylo něco divného,“ řekl. „Lísala se, že třeba už zítra by jsme mohli jít k oltáři.“
Kluk Darek myslel na totéž, ale dva ženiši na jednom dvorku, to by nedělalo dobrotu.
Stará pumpa na studni uprostřed dvora dál skřípala, pokaždé se musela nejprve zalít aby vůbec zabrala. Kos vysedával na křivé jabloni. Jablíčkům už se začínala červenat líčka, jak se to uprostřed léta děje.
Text a ilustrace © Richard Sobotka