Jak Valaši blúdili.
Napevno musel stařešina rodu Kvinta překročiť bludný kořeň. Pořáď sa točili mezi rubiskem, kopčiskem a dolinú. A na mú dušu žádný nevěděl, kde sa nacházajú. Kolik kopcú a kolik dolin už přešli, snáď nepočítaně, měli dojem, a přecaj ten samý strom už viděli po kolikáté a též stejného jeleňa, kerý enem nevěřícně krútil parohatú hlavú nad tým jejich cestováním. Krkoška mínil, že už sa určitě octli v Tatárii, či kdesi v Tramtárii. Co chvilu sa jim zdálo, že sa jim za rokytů a pichlavým smrkem otevře pohled na kterési moře a budú ho museť přeplavať. Enemže zaboha nevěděli jak v ovčím kožuchu vstúpiť do vody. A s tým plaváním. Každý z horských lidí uměl plavať akorát jak ta sekyrka. Enem Valášek vstúpil do potoka, kde nebylo věcej vody než nad kolena, už šel ke dnu.
Uhlédli jakéhosi pantátu.
„Tož strýcu,“ volajú. „Nejsme my už třebas kdesi v Uhrách?“
Prvú chvilu sa zdálo, že to chlápja, co sa výzorem a oblečením moc neodlišovalo od horských Valachú, že stařešinovi Kvintovi hneď jednu pléskne po papuli, až mu od tej rany naskočí na líci hrča.
„Či si spadnul z jařabiny?“ mluvil ten ujo řečú srozumitelnú, ale vyskakoval při tem od zlosti. „Kde vidíš jaké Uhry? Kudy kam sa rozhlédneš, všude je milé Slovensko.“
To sa jim hneď ulevilo, že nejsú kdesi v neznámé cizině, ale u pobratimú. Posedali, pojedli klobásky, popili spišskú léčivú pálenku, pozpívali, trochu sa aj pobili, jak to mezi skoropobratimy bývá. A když sa ze všeckého vyspali, ukázal jim ujo kudy kam na další cestu.
„Rovno týmto klikatým údolím, potem eště přelezete nekolik vršků a už ste tam. Zablúdiť nemožete, dyť ste tady skoro jak doma.“
Dobrých ludí na světě moc není, přecaj sa kde všude eště enem nejací najdú.
A bylo také tak, že Vašík povědá: „Líbí sa mně tady, majú v jednej chalupce pěknú cérenku, zostanu na Slovači.“
Tož proti lásce ani ten najvětší větr nic nezmože.
A tak sa krdel Valášků tú dlúhú cestú horami a dolinami umenšoval. Zostávali, kde sa jim zazdálo a kde zalíbilo. Jak když hrstečku zrnek vlčího máku po celých tých horách a dolinách rozhodíš. Ale též sa neumenšovali, protože dolinami sa tlačili do hor lidé z rovin a z podhůří, zalíbila sa jim horská povětrnosť, voňavá po pryskyřici, dešti, větru a slunéčku. Nekeré cérence z doliny sa zalíbil chasník Valášek a zostala, jak kdyby sa mezi horským lidem narodila. Nebo kerýsi Valášek seběhnul dolů pod hory trochu sa porozhlédnuť a zostal tam a namísto bačování sa z něho stalo sedlačisko. Tak jich bylo co chvilu meněj a zároveň co chvilu věcej, takže furt akorát.
A jak sa ti valaši pastýři oveček po tých horách rozlézali, začali všeci ludé temu hrbatému kraju praviť Valašsko. A tak je temu až podnes.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek