Jaškovský Miroslav (2. 6. 1926 – 20. 11. 2007), horolezec. V letech 1958 – 62 se zúčastnil čtyř výprav na Kavkaz, v roce 1964 do Julských Alp, byl členem expedic do Hindukuše v Afganistánu v letech 1965 a 1967 a dvou himálajských výprav (se Slováky v letech 1967 a 1969).
Od jeho narození v roce 2021 uplyne 95 let.
Miroslav Jaškovský se také zajímal o rostliny – toto je jeho vyprávění z roku 1997.
Rrostliny – pokladnice přírody
Květenu podrahošťské obce Trojanovic systematicky mapoval horolezec Miroslav Jaškovský. Není to úkol nijak snadný, vždyť Trojanovice mají rozlohu 36 km čtverečních. A převýšení od 440 m v místě pod Horečkami až po 1126 m na vrcholu Radhoště. Výškový rozdíl 686 m dává předpoklad pro neobyčejnou rozmanitost druhů.
Pan Miroslav Jaškovský k 1. lednu 1997 sám našel a zdokumentoval 713 rostlin. Do úplnosti mu v té době scházelo objevit už „jen“ 49 rostlin, uvedených v literatuře jeho předchůdci. Mezi 650 rostlinami v jeho herbáři je Psineček, Česnek hadí, Laskavec, Ježatka kuří noha, Jetelovec plazivý, Kociánek dvojdomý, Rdesno hadí kořen, Trličník brvitý, Tomka vonná, Metlička křivolaká, Barborka obecná, Sedmikráska, Válečka prapořitá, Sveřep měkký, Slzičky Panny Marie a mnoho dalších rostlin, některých už podle názvů trochu tajemných, trochu záhadných, ale vždy krásných.
Jak se stát botanikem.
„Už jako horolezec jsem měl k rostlinám poměr,“ vyprávěl o své krásné vášni pan Miroslav Jaškovský. „V horách jsem neviděl jenom ty chyty, ale i rostlinky, které tam rostly. Do jejich znalostí mne zasvětil můj nejlepší spolulezec ing. Valter, který vystudoval lesnickou školu. Další impuls k poznávání zdejší květeny mi dala má dcera. Jako studentka Univerzity Palackého v Olomouci dostala zadání diplomové práce rostliny CHKO Beskydy v okolí Trojanovic. Na dlouhých vycházkách jsem nechtěl být jen zbytečným přívěškem, začal jsem rostliny studovat. Dcera zpravovala východní část Trojanovic až po říčku Radhoštnici, západní část už zpracovávám sám.“
Nesnáze s určováním rostlin.
„Jako odbornou literaturu používám Klíč k úplné květeně Koruny České od Františka Polívky z roku 1912. Je udělaný pro amatéry, dobře se podle něj pracuje. Daroval mi jej náčelník Horské služby Beskydy Jarda Kozák při nějaké příležitosti a jsem mu opravdu rád. Potíž je v tom, že botanici za těch pětaosmdesát let názvy mnoha rostlin pozměnili. Tak například v Klíči z roku 1912 je uvedeno jen pět druhů Kontryhelu, kdežto v Klíči z roku 1989 už 79, rozlišených podle tvaru listů, okvětí a podobně. Ve škole jsme poznávali Hořec tolitový, ten je dnes rozdělený na Hořec – Hořepník – Trličník. I z toho důvodu možná některé z chybějících 49 rostlin nenajdu, protože jsou dnes pojmenovány jinak. K určování rostlin proto raději používám vědecké publikace pro vysokoškoláky Nová květena ČSSR z roku 1989.“
Některé rostliny mizí, jiné se objevují.
„Je to změnou podmínek. Vymizení některých druhů přičítám kolektivizaci: rozoraly se meze na kterých rostla řada zvláštních rostlin, také použitím umělých hnojiv. Na Radhošti vymizela mnohá květena se zánikem salašnictví, dřív ovce vysoké rostliny vypásaly a nízké tak měly prostor pro svůj růst, dnes je ty vysoké zahlušily. Vymizely i jalovce; z mládí si pamatuji, že jich tady bylo plno, letos se mi podařilo objevit dva, takže celkem na lokalitě Trojanovic roste jenom pět kusů jalovců. Objevují se však i nové rostliny, obvykle zavlečené. Štramberská školka dodává sazenice i s balem. Tak se sem dostávají rostliny, které tady původně nerostly. Některé teplomilné vydrží jenom několik roků a zahynou, jiné se udrží napořád.“
Zázrak objevování.
„Pokud nemám práci na zahrádce, pak chodím za rostlinami každý den. Nejvíce samozřejmě kvetou na jaře v květnu a červnu, ale některé také na podzim. Jednou v polovině září jsem objevil dvaadvacet květů Trličníku brvitého, který by podle literatury tady růst neměl, protože jako vápnomilný roste ve Štramberku a jako horolezec jsem ho viděl kvést velké množství v Manínské úžině. Objevení trsu květů mi udělalo větší radost, než půl košíku nasbíraných hřibů.“
Rostliny vzácné i obyčejné.
„Mám ke každé rostlině stejný vztah. Roste jich tady hodně vzácných, kterých si cením. Když na jedné lokalitě rozkvetou stovky květů Prstnatce májového, pak je to tam jako v pohádce. Ke skvostům patří asi šest květů Pětiprstky žežulník horský z lokality Nořičí v nadmořské výšce kolem 700 metrů. S dr. Sedláčkovou, odbornicí na rostliny v okrese Nový Jičín, spolupracujeme na jejím přesném určení, jestli se náhodou nejedná o Pětiprstku žežulník mnohokvětou. Vzácný je Česnek hadí s jedinou lokalitou na Radhošti. Naopak Sedmikvítek radhošťský, ve skutečnosti Sedmikvítek evropský, drobná rostlinka, bíle kvetoucí koncem června a začátkem července, šíří se semenem i výběžky, je hojná v horách i na úpatí.“
Radostná práce.
„Sbírám jenom cévnaté rostliny. Je to pro mne radostná práce, zejména objevit nějakou novou rostlinu. A pak, kdybych květiny nesbíral, pak bych se na mnohá místa ve vlastní vesnici nikdy nedostal a nepoznal je.“
Na léčivé účinky nejrůznějších bylin je specialistou manželka pana Miroslava Jaškovského. Zatím co ona zná velmi dobře léčivé účinky rostlin, on ví kde rostou.
Před domem v jarním čase nádherně kvete skalka. I když připomíná někdejší horolezectví, nejsou v ní žádné horské květy. Pan Miroslav Jaškovský jako člen Klubu skalničkářů nabízí semena svých rostlin a oplátkou si může vybrat z indexu tisíce nabízených druhů. Tak, i když pod masivem Nořičí, Velké Stolové a Radhoště žije v těsném kontaktu s přírodou, má ji také hned před dveřmi svého domku. A v podobě herbáře i ve svém bytě.
Hasalík Radek, (nar. 16. 6. 1971), historik. Vystudoval katedru historie na FF UP Olomouc. Krátce učil, pak nastoupil do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm na místo historika. Navázal na téma, jímž se zabýval už v době studií, a vydal knihu Cyrilometodějská tradice Východní Moravě. Později vydal publikaci „Radhošť v proměnách času“. A v edici rožnovské městské knihovny Milé tisky svazek č. 22 vydal publikaci „Archiv Miloše Kulišťáka“.
V červnu 2021 si připomíná 50. výročí narození.
Vzpomínka na spisovatelku Marii Podešvovou.
V čase letního slunovratu vrcholícího léta se před 120 lety narodila spisovatelka Marie Podešvová (24. 6. 1901). I když rodilá Pražačka, přesídlila roku 1938 s manželem malířem Františkem Podešvou natrvalo na Soláň. Tady a v Rožnově pod Radhoštěm prožila následujících 56 let, přijala Valašsko za svou domovinu a Valašsko ji přijalo jako svou spisovatelku.
Umění jí nebylo cizí. Už ve svém mládí vytvořila několik filmových rolí v tehdy němém filmu. Od začátku třicátých let publikovala drobné prózy, reportáže a dojmy z cest po cizině, také překlady z francouzštiny a ruštiny v časopisech Salon, Rozkvět, Zora, Venkov, Lidové noviny, Literární měsíčník, Naše rodina, Tvorba a jiné. Knižně však debutovala až na Soláni v roce 1959 románem Poslední rok, který je hlubokým porozuměním pro život beskydských horalů, láskyplného vztahu k přírodě a lidem. Valašsko ve své literární tvorbě už neopustila. Psala knížky pro děti (Zuzajda a Jurajda, Mišulova kouzelná křídla), povídkové soubory U nás na kotárech, Setkání, Prsten. Psala také o životě a díle svého manžela malíře Františka Podešvy (Malířovo mládí, Malířův život), a také o svém životě Když slunce září.
Těch knih bylo nakonec patnáct a ze všech zářilo spisovatelčino slunce. Za své literární dílo obdržela Krajskou cenu severomoravského Krajského národního výboru (1973), medaili S. K. Neumanna (1981), zlatou medaili Čs. Svazu žen (1981) a Cenu Petra Bezruče (1983).
Spisovatelka Marie Podešvová zemřela 18. října 1994. Její ostatky byly 20. května 1995 uloženy na Valašský Slavín ve Valašském muzeu v přírodě.
Břetislav Bartoš, malíř a grafik (nar. 7. 5. 1893 – zemř. 28. 6. 1926) je nejen významnou osobností Valašska, ale rovněž významnou osobností našich národních dějin.
V roce 1914 musel nastoupit do rakousko-uherské armády, a jako příslušník 100. pěšího pluku byl převelen na italskou frontu. Jako vlastenec nechtěl sloužit habsburské monarchii, proto 2. 7. 1915 přeběhl do italského zajetí. Prošel několika zajateckými tábory Počátkem ledna 1917 se zde ustavil československý dobrovolnický sbor v Itálii, základ pozdějších legií, jichž byl Břetislav Bartoš aktivním příslušníkem.
Po skončení války pobýval Břetislav Bartoš nějaký čas v Praze kde pracoval v Památníku národního osvobození, posléze byl povýšen do hodnosti podporučíka. V armádě se však nemohl plně umělecky realizovat. V roce 1920 byl demobilizován a vrátil se do rodného kraje pod Radhoštěm, kde se stal spolu s přítelem Ferdišem Dušou předním představitelem frenštátské Koliby. Tehdy začalo významné období tvorby Břetislava Bartoše, které roku 1926 předčasně ukončila smrt tohoto výjimečného umělce a člověka.
Jeho ostatky byly 7. 5. 2003 uloženy na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.
Břetislav Bartoš– malíř a grafik – zemřel 28. 6. 1926 – před 95 lety.
Text a foto © Richard Sobotka