Letní louka plná modrých, červených a žlutých květů, trávy šimraly oblohu na podbřišku, skřivan zašvitořil několik trylků, už jako kámen padal zpět do trávy ke svému hnízdu.
Uprostřed rozkvetlé louky seděla v houštině barevných květů a vysokých trav Elis, připomínala kočku, která číhá na tučný mls.
Ještě nikdy jsem neviděl tak odvážně vyoblékané děvče a pořád jsem žasl, jak ty potrhané hadříky na sebe pokaždé rozvěsí, aby jí při sebemenším pohybu nespadly.
Chvílemi připomínala obrázky z cestopisů o Africe, kde na černobílých fotografiích byly zachyceny holčiny nahoře bez a dole jen opásány šňůrkou, za kterou zastrčily několik travin.
Moje šílená teta Vědunka mne při studiu této cestopisné literatury občas přistihla a pokaždé mi vlepila jednu výchovnou, až to mlasklo.
„V téhle knize moudrosti si čti,“ podstrčila mi Bibli.
Jako z udělání jsem ji otevřel rovnou u pasáže vyprávějící o borci, který utrhl oslovi spodní čelist a pobil jí tisíce oportunistů.
Jednoho osla jsem znal ze základní školy, nejúspěšnější známku měl rok co rok za pět. Stálým propadáním byl o tři roky starší a nejméně o dvacet kilogramů těžší. Přeprat ho by dalo práci. Sice spodní čelist měl, ale utrhnout by si ji nechal sotva.
„Nešla bys do biáku?“ lísal jsem se.
Elis uculila ksychtíček, tu holčičí mucholapku, vymóděný, jako mívala babička za pradávna vymalovanou parádní světnici, kam se málem nesmělo ani vstoupit. A ty cancoury, jeden delší, druhý kratší, pokaždé je na sebe rozvěšela jako by neměla na trochu slušnější hadřík.
Marně jsem ji zval spatřit na stříbrném plátně svalnatce jak tluče kde čím kde koho, jakoby dostal od režiséra pokyn vykynožit polovinu lidstva.
„Nebo můžeme do hospody, místní ochotníci hrají na prknech, která znamenají svět, zamilované drama,“ nabízel jsem i další možnost.
„Na sprosťárny já zásadně nechodím,“ našponovala se Elis, takže mi špičkou nosu sahala u košile až ke třetímu knoflíku odshora.
„Měl by sis pořídit děvče odpovídajícího vzrůstu,“ prohlásila šílená teta Vědunka. „Jinak tě budou při líbání bolet záda.“
„Nemáš čirou náhodou nějaké zbytečné prašule?“ začala Elis mrkat, takže jsem měl dojem, že konečně dojde na líbání. Leč neměla o stavu mých financí přesné informace. Pak se zeptala: „Máš aspoň kapesník?“
Spadla jí do oka moucha, hned jsem měl práci.
Ta moucha v koutku oka byl nejintimnější okamžik našeho souznění. Jen co jsem ji vylovil, dala mi Elis kvinde.
Strýc Karel, manžel šílené tety Vědunky, jinak praktický člověk poznamenal: „Někdy i léta uplynou, než si dají říct.“
„Nemáš čeho litovat,“ kvitovala šílená teta Vědunka. „Všiml sis, že má jednu nohu křivější? Levou…“
To mi uniklo.
Nikoliv Karlovi, manželovi od šílené tety Vědunky, i jinak člověku málo užitečnému. „Při této hře přece běží o něco jiného, než o křivou nohu,“ řekl znalecky.
Louka stále byla v květu. Skřivan trylkoval, ale tráva byla o poznání vyšší.
V houštině barevných květů a vysokých trav seděla Elis, připomínala kočku, která číhá na tučný mls.
Kohopak asi uloví tentokrát?
Text a ilustrace © Richard Sobotka