Malíři hornatou končinu kolem Soláně v nadmořské výšce 800 metrů pojmenovali jako „Odraziště bohů“, kunsthistorikové pak „Valašský Barbizon“. I člověku prostému postačí prázdný rám a ať by zvolil libovolnou světovou stranu, pokaždé by jím hleděl na dech beroucí obraz.
Právě v těch místech má své místo známý horský srub Čarták.
Na místě někdejší čardy – strážního stanoviště portášů, byl postaven stylový Horský hotel Čarták.
Pamětníci rádi vzpomínají na věhlasného hostinského Juru Vašuta, který byl živoucí kronikou všech kopců, kopečků a hor nahloučených kolem vrchu Soláň, všech starých ba prastarých horalů žijících odnepaměti v těch horách, také všech zbojníků, kteří věčně bez peněz kolikrát oloupili ještě chudší, ale když se naskytla příležitost obrali třeba i bohatého kupce či pána, a neváhali kolikrát použít ostře nabroušeného obušku, nabité pistole či krátké pušky Těšínky, pak lup skrýt v kořání staletími pokroucených stromů a prchat před mašličkou strýčka popravčího třeba až do Uher.
Dobře se o těch mordýřských historkách vyprávělo ve zbojnické knajpě na Čartáku při skleničce bílého či červeného vínka, nebo při kalíšku truňku poctivě vypáleného. Kumštýři do srubu na Čartáku rádi chodili a třeba při blikavém plaménku svíčky dokázali ve vášnivých debatách klást ve víně smočenou hubou a peprnými slovy do svých obrazů barvy, jak by to nedokázal žádný jiný, a kolikrát se byli schopni o některý tah štětcem třeba i pobít.
Ach, ti kumštýři…
Ba pravda, měla ta knajpa na Čartáku historii velmi dávnou. Výstižně ji ve své malůvce zaznamenal malíř Jan Kobzáň, řečený Janíček zbojníček maléreček, který Soláni zasvětil svůj život, ve srubu na lesní mýtině žil, maloval, tam pak i umřel. Na jeho kresbě je z desek sbitý srub, jakási větrná chajda, skrýš před nepohodou, zároveň pozorovatelna.
V letech 1638-1830 sloužila svérázná bouda pohraniční stráže jako hlídkové stanoviště valašských četníků – portášů – čarda, od kterého převzal název pozdější hostinec, zbudovaný na tom místě – prostě Čarták. To bylo strážní stanoviště portášů, kde v čase ohrožení dávali portáši kouřem ze zapáleného smolného sloupu znamení o blížícím se nebezpečí.
O zřízení sboru portášů se ve svém díle zaznamenal učitel, spisovatel a historik Čeněk Kramoliš: Zmínění portáši, národní četníci, vznikli v čase, kdy loupeživé roty z Uher a Haliče na půdu valašskou přestupovaly, nalézající v tamních horách a ráztokách bezpečný útulek, odkudž osamělé paseky ano i dědiny přepadávaly a drancovaly. Proti nim z obyvatelů valašských zřízen zvláštní sbor portášů, neboli fortášů, národních to četníků, kteří v počátku toliko v čas potřeby svoláváni a pak zase rozpuštěni bývali, až roku 1717 ve stálou četu jsou zřízeni.
Strážní stanoviště portášů čarda na Soláni v kresbě ak. mal. Jana Kobzáně.
Sbor portášů měl tak dokonale uspořádanou strukturu, že na ni po roce 1918 po vzniku Československé republiky navázalo nově vznikající československé četnictvo.
Sbor portášský se skládal z poručíka, šikovatele a jeho zástupce, pěti desátníků a 54 prostých. Jako zbraň používali silný obušek, také krátkou pušku Těšínku s pažbou perletí a mosazí vkusně vykládanou, a šavli. Mimo to měli pletenou mošnu na chléb, toulec na prach a olovo, provazy na spoutání chycených loupežníků. Za uniformu měli národní kroj valašský.
Poručíkem býval některý zámožný fojt.
Platu dostával poručík 30 zl., šikovatel 6 zl., desátníci po 5 zl. měsíčně. Prostí po 8 kr. denně. Za tuto mzdu si opatřovali zbroj a střelivo a všecky ostatní potřeby.
Stanoviště měli portáši v Hrozenkově, Lidečku, Hošťálkové, Bystřičce, Čeladné a Karlovicích. Čtyři prostí s desátníkem prováděli po celý měsíc pochůzky po svém okrsku. V čas potřeby však nastupoval celý sbor.
Kříž před hostincem Čarták nechala v roce 1827 postavit hraběnka Teresie Kynská.
Co soubojů to bylo s věhlasnými loupežníky a zbojnickými hejtmany, kdy i při pouhém vyslovení jejich jména se každý třásl, ale nakonec přece každý jeden z nich došel spravedlivé odplaty. Ondrušek, syn leskovského fojta ze vsetínského panství, který se dal na špatnou cestu už roku 1632 a po sedm let jedl zbojnických chléb, byl dle záznamu v soudním spisu dne 18. září 1638 trhán kleštěmi a lámán kolem. I další zbojníci byli dáni na kolo a jiní tři navíc trháni kleštěmi. Ale zbojník Macek Zárubíček dostal milost a byl jen sťat.
Nejinak dopadli Pavel Píšťalka z Trnávky u Příbora, Mikuláš Košeca, Mikuláš Zárubík, Macek Zárubíček z Kašavy, Martin Pastýřík z panství kelečského, bratři Jan a Martin Šturňakovi z panství zlínského, Struhalík, Marasta Kozáček a Urbančík z Jablůnky, Jura Havrančík z Hovězího, Pavel příjmením Všivý ze Zděchova, Jura Stinka z Ústí panství vsetínského, Navrátilík z Ratiboře, Jan Poláček a Pavel Paleštěk z Brumovska, Vacula ze Lhoty a další a další.
Taková to byla chasa. Na trzích se smlouvali, kterého chudáka přepadnou, o stržené peníze připraví. Pak se vraceli ze zboje zpátky do svých chalup, kde jako bědně žijící horalé hrbili hřbet nad chudými políčky. Ale jindy v celých tlupách napadali panské dvory, přepadávali panské úředníky, bohaté faráře, židy, kupce, mlynáře, krčmáře i bohatší sedláky. Nikdo si před nimi nebyl jist majetkem ani životem.
Tak tomu bylo i za té války, které se dostalo cti být pojmenována jako třicetiletá, lid byl během ní zplundrovaný, ožebračovaný vrchností i vlastními. Nic už neplatilo, ani dané slovo, ani mír, ani mrav, ani přátelství. Lidský život měl leckdy menší cenu, než život hovádka. Ta krvelačná šelma – válka – málem všechny lidské hodnoty pokazila, znevážila, zničila. Tak tomu bylo v tom podivném čase vojáků a zbojnických hejtmanů.
Však všeho do času.
Na obrázku soláňské čardy, malíře a zbojníka Jana Kobzáně jeden z portášů se zapálenou faječkou odpočívá při vstupu do chatrče, další sedí na střeše toho chatrného stavení a obhlíží okolní hory. Vyhlíží kouř jako signál podobné hlídky jinde v horách, znamení, že nevítaní hosté pronikli do hornaté krajiny. Tehdy bylo potřeba zapálit smolou napuštěné spletence větví a dát kouřem znamení o nebezpečí dalším posádkám. Načež ozbrojení portáši srdnatě vyráželi na místo ohrožení.
Portáši jako stálý sbor existovali 112 let. Zrušeni byli nejvyšším rozhodnutím ze dne 10. prosince 1829. Chytré kousky portášů a chrabré boje s loupežníky však žijí v pověstech stále.
Počátkem 19. století se jevila nutnost propojit Rožnovské údolí s údolím Karlovským, jak kvůli obchodu s Uhrami, jen přes kopec vzdálenými, tak i kvůli většímu bezpečí na neklidné hranici.
Roku 1827 byla nákladem vrchnosti vybudována přes příkrý kopec Soláň silnice. V nejvyšším bodu v nadmořské výšce 810 m nechala téhož roku hraběnka Terezie Kynská postavit u cesty na památku kříž.
Dnes v místě někdejší čardy – strážního domku portášů, je Horský hotel Čarták. Kromě ubytování a vynikající kuchyně nabízí odpočinek v přívětivém horském prostředí, letní turistiku a během zimního období také celé spektrum zimních sportů.
Na jednom z historických trámů budovy se do dnešních dnů dochoval vytesaný letopočet 1866 – a to je věru už pěkně dávno.
Pohled ze Soláně na Javorníky.
Text a foto © Richard Sobotka