Tak horké léto si pamatoval málokdo. Mariana, která se pokaždé chlubila z přímořských toulek od Atlantiku po Pacifik tou nejosmahlejší barvou na každém centimetru čtverečním svého těla, jen za ní zapadly dveře garsonky v osmnáctém podlaží, jinak tichého sídliště uprostřed města s třicetivteřinovým intervalem průjezdu tramvají a nepřetržitého proudu vozidel všeho druhu, hned strhávala i to málo, co na sobě měla, napouštěla vanu studenou vodou po okraj a při lázeňské terapii si vyčítala, že na kterémsi z ostrovů Federated States of Micronesia jí místní poctivý zloděj vrátil příruční taštičku se všemi osobními doklady, peníze byly jako nálezné automaticky jeho, takže by tam mohla pobýt pěkný čásek na státní útraty, než by jí vyřídili nové doklady. „Tam na těch ostrovech obklopených mořem byli alespoň pěkně udělaní námořníci,“ trochu se zasnila. Zaklepat na dveře její garsoniéry v čase, kdy brala vodní terapii, by bylo jako odstranit pojistku nášlapné miny. Ale o letních večerech v zahradní restauraci Pod Kaštany s ní byla legrace. „Průměrně jednou za dva dny jsem měla nabídku k sňatku,“ vyprávěla a při tom pila a smála se, zkrátka prímové děvče pro horké letní podvečery a teplé noci s oblohou plnou hvězd. „Jeden z nápadníků vlastnil hejno vodních buvolů, to jsem ještě neviděla, buvol vedle buvola, rohy že by vraty stodoly neprošel, ale krotcí byli, až moc, při seznamování nevynechali jediné místo na těle, kam by nestrčili čumák. Jenže co já, čtvrtá žena v pořadí, s tolika hovězinou. Porazíš buvola a musíš ho sníst na posezení, aby se ti v tom hicu nezačal kazit, celá vesnice měla pokaždé břicho na
prasknutí. Tohle prostě nebyla moje vysněná parketa. Další nápadník, že vlastní zaoceánskou loď, nekecal, jenže tu jeho kocábku vlna tsunami vyhodila na pláž do písku a už byla celá prorezlá jako řešeto, za prohlídku vybíral od turistů po deseti centech, to bych se sakra načekala zbohatnutí. Namanul se tam jeden, to byl fakt milionář, jeho osobní parník ztroskotal na korálovém útesu, takže měl nějakou chvilku čas navázat kontakt, než mu přivezou další parník. A že by si mne vzal, třeba hned, už také dojednal u místního faráře svatbu se vším, co k tomu patří, i jednoho buvola od mého dřívějšího galána že by nechal zapíchnout. A já, blbá, namísto abych zatloukala, že jsem momentálně provdána za Pepu Peška, peníze on má, ale jak mu do jedné kapsy nalezou, tak mu z druhé vylezou a mašírují po barech a za dívčinami tenkými a elastickými jako proutek. Každé léto že mi rád zaplatí cestu, kam si jen smyslím, aby měl pro ty své rejdy fraj, tak jsem tomu milionérovi čekajícímu na rezervní parník řekla ou kej, hned do toho praštíme, jen co budu mít vyřízené rozvodové papíry. Také řekl ou kej. Jenže než mi doručili
rozvodové papíry s vyjádřením, že Pepa Pešek s rozlukou od stolu a lože nesouhlasí, přivezli tomu amerikánskému milionérovi náhradní parník, akorát stačil říct: Hledej mne na 38. Avenue, krásko, New York city, ale nečekej dlouho. Uhánět Pepu Peška o podpis na rozvodovém glejtu bylo po mém návratu do vlasti marné, už třicet dnů ležel toho času pod zeleným drnem. Zůstala mi po něm garsonka v osmnáctém patře a dluhy. Krom toho asi sto místních šťabajzen mne uhání kvůli jeho alimentům. Poslala jsem do New York city telegram, že sňatek by byl možný, odlišná víra nehraje žádnou roli, a emerikánský milionér mi odepsal telegraficky obratem: Sorry, darling, už je pozdě, snad v některém z příštích životů.“ Mariana si zapálila snad už stodvacátou cigaretu toho večera a zeptala se: „Nezaplatil by třeba některý z přítomných gentlemanů mou útratu?“ Noc byla teplá a jiskřivé ráno dalšího žhavého dne nás našlo v trávě pod těmi kaštany, takže číšník to neměl s donáškou daleko, co chvíli mohl roznášet další rundu toho dne. Mariana, když konečně otevřela oči, den už značně pokročil a číšník pak už nosil zase ke stolu, Mariana si povzdechla: „Asi se vrátím do Federated States of Micronesia a jako čtvrtá žena v pořadí kývnu na nabídku s těmi buvoly.“ Pořád ještě panovalo horké léto, snad příliš horké, dokonce žhavější než jiné roky. To se pak není čemu divit…
Text a reprofoto © Richard Sobotka