Jak jsme si hráli v dobách mého dětství.
Měl jsem deset let, bylo krátce po válce, chodil jsem s kamarády k řece Moravě lovit ryby s pomocí německých ručních Handgranátů!
Jednou, když jsem ze šestimetrového sypaného břehu hodil granát do tůně u Haigrova kamene, tehdy se naše rybaření provalilo. Nevšiml jsem si totiž, že pod tím vysokým břehem podřimuje rybář pan Tomšej.
To se ví, že mne po explozi granátu viděl, jak mažu k nedalekému lesu a že mne poznal.
Pan Tomšej byl otcem mé spolužačky a také soused bydlící v našem velkém domě.
Tenkrát se mi jít domů moc nechtělo, nakonec mi nic jiného nezbylo i přesto, že mne tam čekal pořádný mazec. Otcův pásek měl hody a já jsem ve škole v následujících dnech střídal při sezení v lavici obě půlky zadnice.
Doma jsem tehdy nepřiznal, že to, co jsem hodil do vody, byl německý ruční granát, svedl jsem to na patentní sodovkovou láhev s nehašeným vápnem. Dnes už takovou hračku málokdo zná, tehdy to byla pro nás kluky běžná věc. I po tolika letech musím říct, že taková láhev s nehašeným vápnem po zalití trochou vody a uzavření patentním uzávěrem má skoro stejný účinek, jako zmíněný ruční granát.
Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem doma opravdu pořádně dostal.
Jenže zakázaného chleba je vždy největší krajíc.
Ještě mi ze zadnice nezmizely šrámy po výprasku za explozi německého handgranátu, když jsme se starším kamarádem ze sousedství, a s celou naší partou, rozhodli vykopat bunkr. Už po chvíli kopání jsme narazili na velkou bednu. Po jejím otevření vykouklo na nás pět pancéřových pěstí!
Jedním z těch pancerfaustů se pak kamarádovi, za účasti celé naší party, včetně několika děvčat, povedlo odstřelit sousedův kozí chlévek – bohužel i s jeho obyvatelkou, paní kozou, která se takto odebrala rovnou do kozího ráje. Na chvíli nás obklopily chuchvalce kouře a plamenů, jinak se žádnému nic nestalo. Přijeli strážničtí hasiči, dohořívající chlévek uhasili.
A já si opět ve škole na zadek nějakou dobu sedal poněkud opatrněji.
Táta pak chodil stavět k sousedům nový chlévek, já byl po nějaký čas takzvaně hodný chlapec.
Ovšem naše prestiž v okolních ulicích mezi dětmi značně vzrostla. Kamarádky měly zákaz stýkat se s námi, ale nebraly ho nijak vážně.
O zbraních, kterých se po válce v okolních lesích nacházela spousta, nás pak ve škole poučoval pan Walter Cimrman, který byl za války zbrojíř u Wehrmachtu. Tento brněnský Němec zběhnul z Wehrmachtu, kam jako Němec musel po vytvoření Protektorátu narukovat. Ke konci války se ukrýval s mým tátou, který utekl z totálního nasazení v Hitlerově Německu, ve vinohradní boudě mého kmotra. Pan Cimrman moc dobře věděl, že když se klukovi řekne „Neber to do ruky!“ bude ta věc tou první, kterou do ruky vezme. Dodnes si myslím, že pan Cimrman rozvážnými slovy a tím, že nám vše názorně ukázal, zachránil život nejednoho kluka.
Tak tohle je jedem z mých příběhů z dětských let.
Hanis.
Text a ilustrace © Jan Masař