Dívám se na dvě fotky z loňského osmisetkilometrového putování Francií a Španělskem po Svatojakubské poutní cestě. Jedním z naší čtyřčlenné skupinky byl Míťa Borák. Na první fotce stojíme v ranním slunci u cedule Santiago de Compostella 790 km. Všichni máme trochu zachmuřené tváře, plné napětí z toho, co nás na měsíčním putování příkrými kopci i táhlými rovinami v horkém španělském slunci i dešti čeká. Pak je ta druhá fotka. Já fotil a tak se jen dívám. Na svahu nad Atlantikem, na konci pouti, na konci Evropy, se dívají do objektivu tři uvolněné, usměvavé a navýsost spokojené tváře. Dokonalé štěstí Míti, Otky a Svati. Ušli Camino de Santiago a mají proč se slastně usmívat.
Tak to bylo vždy za 34 let našeho společného chození horami. Míťa pod kopcem hodil na záda batoh a šel. Kopec nekopec, bouřka nebouřka, vítr nevítr. Pořád šlapal a uprostřed kopce, když jsem na něj plný únavy skoro zoufale hleděl, se jen usměvavě zakřenil, trošku žíznivě vyplázl jazyk, utřel se šátkem, vytáhl láhev s vodou, lokl si, nadhodil bágl a makal k vrcholu kopce. Takový byl, prostě mazal dopředu, nebo nahoru. V milovaných Beskydech, na Malé i Velké Fatře, na Fagaraši, ve Fanských horách, na Valašské výpravě, na mexické Orizabě, na jantarové stezce, ve Velkém kaňonu i na cestě kolem Moravy a Slezska. Slunce mu do krve spálilo nohu, šlapal dál, natáhl si šlachu, nemohl chodit a já ho přesvědčoval, že toho necháme, a on, s hůlkou šmajdal dál a jen se potutelně usmíval, jak to zvládá.
V zimě 2015 jsem Míťovi a našim dvěma kamarádkám navrhl, ať jdeme svatojakubskou poutní cestu do Santiago de Compostella – za Svatým Jakubem v hvězdném poli. Míťa se rozmýšlel jen pár chvil a o pár měsíců později, šťastný, ve svých sedmdesáti jedna letech, šel zpod Pyrenejí až k Atlantiku.
Ta poutní cesta si ho prostě zavolala a on šel za tím zářícím jakubským polem plným hvězd.
Cestu, na kterou vyšel 15. března, si nemohl rozmýšlet. Ale tam na tom dalekém nebeském hvězdném poli už čeká pár kamarádů. Určitě se občas s Víťou nebo Mirkem vydají na nějakou tu túru a Míťa půjde s batohem na zádech a s úsměvem někde vepředu.
Pavel Hamza
Text a foto ©Pavel Hamza
Kdo byl Mečislav Borák
Český historik a vysokoškolský pedagog (31. ledna Růžka – 15. března 2017 ve věku 72 let). Zabýval se českými dějinami v 20. století se zaměřením na Slezsko. Specializoval se na česko-slovensko-polské vztahy, okupaci a odboj v Československu za druhé světové války, problematiku soudních i mimosoudních perzekucí po roce 1945 a perzekucí československých občanů v Sovětském svazu.
Po absolvování SVVŠ ve Frýdku-Místku (1959-1962) vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1972 získal titul PhDr. a v roce 1987 obhájil kandidátskou práci a získal titul CSc. V letech 1969-1975 pracoval v Družstvu umělecké výroby Zlatník Ostrava jako sociální pracovník a psycholog. Od roku 1975 pak jako odborný pracovník ve Slezském muzeu v Opavě. V roce 1987 nastoupil jako odborný pracovník do Slezského ústavu ČSAV v Opavě, který se v roce 1993 stal součástí Slezského zemské=ho muzea. Od roku 1998 vyučoval na filozoficko-přírodovědné fakultě Slezské univerzity v Opavě a později na fakultě veřejných politik téže univerzity. Dne 16. září 2009 byl jmenován profesorem.
Je držitelem mnoha ocenění a podílel se na více než deseti televizních dokumentech s historickou tématikou. Byl členem redakčních rad několika časopisů např. Slezský sborník (od roku 1998) a Těšínsko (od roku 1982).
Vydal 15 knih (např. Vraždy v Katyňském lese. Ostrava, 1991. Tábory nucené práce v ČSR 1948-1954. Tilia, Šenov u Ostravy, 1996 – spoluautor Dušan Janák. Ruská literatura o politických represích: z fondu Slezského zemského muzea v Opavě. Opava: Slezské zemské muzeum, 2015. A další…).
(Zdroj cs.m.wikipedia.org/wiki/Mečislav_Borák)