Kolikrát já Váňovi říkala, prosila jsem ho – Váňo, nedělej to. Ale on, palice tvrdá, to fakt nevím po kom to má, jeho mutru neznám, ani fotra, ale co jsem slyšela – jeden větší pako než druhý, házejí po sobě noži a vidličkami, když právě nemají nic lepšího na práci. Do toho jejich kutlochu bych nevešla ani v nejhlubší noční tmě, ani se zavřenýma očima, chytit tam tak na přivítanou jednu pleskavou namísto huběny.
Jen jednou jsem se dívala na ten jejich dům, ale z bezpečné dálky, dovnitř bych se neodvážila. Ale Váňovi na študie penízky naškrábali. Budeš jako pán, roztírali mu med pod nosem, a také radili: vyuč se na advokáta, kapsy ti nebudou stačit na peníze, život blahobytný, ráj rovnou na zemi. A co milý Váňa? Jeho bavilo umění. A kdyby umění opravdové, třeba mohl po večerech u petrolejky, jako to dělávali poetové za starých časů, lípat básničky a pak se při jejich recitaci červenat, mohl si oblíbit vycházky ke studánce ve Vrbičí a vděčné čtenářky mu tam mohly postavit pomník, a on by tam seděl na kameni a zíral, jak nevinná dívenka nabírá z jeho oblíbené studánky čistou vodu do dlaní a usrkuje, a už zase mu buší perlíkem v palici další verše, za které ho mohli jeho čtenáři mít ještě raději… Advokacie ne, filozofie ne, profesura ne, že raději bude fušovat do umění. A kdyby jen do umění, třeba tím svým hlasem mohl skřípavě krákorat na pódiu do mikrofonu, on se dal rovnou na malování. A kdyby jen do malování, kde mohl lípat kytičky po stěnách, když mají domácí právě vymalováno, povznášet ducha tahy štětce, namočeného do barev, patlat na plátno barvy jako tečky nebo jako čárky, učiněná pastva pro duši. Jenže on najednou, že bude plastikář, teda jako sochař, takový je Váňa capouch. Však také namísto ke studánce do Vrbičí, raději chodil k Bahňáku, rybník ne větší než plivátko, samá ryba, samá žába, samé rákosí, a právě tam na mne natrefil, oděnou jen v těch miniaturních slupičkách. Vás si musím, slečno, načrtnout, hned podkuřoval, dílo se bude jmenovat Miss Bahňák, a vydělá mi při aukci tisíce, ale co tisíce, statisíce. A všichni se budou ptát, kde ten Bahňák je a lidi z celého světa si budou dělat na břehu toho rybníka piknik, smažit ryby, a budou se po tobě ptát: Kdepak je ta kráska od Bahňáku. A budou chtít Miss Bahňák znalci umění až v New Yorku, a také Japonci z města Tokia, že za to dílo dají cokoliv na světě a že udělají všecko, aby Miss Bahňák už nikdy neopustila japonské ostrovy. No, důvěrně mezi námi, dalo Váňovi práci, než obraz namaloval, kouřil při tom jednu cigaretu za druhou, polykal inspirativní prášky, pil kafe po litrech.
Tohle by nevydržel elefant, natož ten chroustek Váňa. Jen se neboj, povídá Váňa, to bude první cena! Mrknu na tu čmáranici: Přece nejsem tak hubená, přidej mi nějaké kilo třeba sem a sem, a tuhle nahoře také kapku… A tohle, či jsi fakt viděl ženskou, co má zadek až pod rameny? A on na to: To jsou přece ňadra, lásko krásko… Až jsem se lekla, že začne veršovat, jako pokaždé, když mu luplo v palici a přeskočilo mezi ušima. Ptám se: Kde má ta ženská hlavu. A on: Tuhle, ukáže někam, kde se obvykle nosí kabelka s proprietami, právě se ohlíží po kamarádce nebo po kamarádovi lelkujícímu na protější straně ulice. A kde je teda ta ulice, milý Váňo. A on: Furt mi do toho kecáš a teď mi spadlo jedno oko… Z toho jsem byla úplně vedle, ale fakt, když jsem jen krapítek mrkla, jedno oko jsem na tom veledíle měla tam, kde má normální člověk pupík. A povídám: Snad mne trošku přioděješ, miláčku Váňo, přece mne nechceš ukazovat na veřejnosti, jako bych neměla ani tu šestku na spodňáry. No to jste měli vidět! Váňa je totiž ohromně choulostivý na kritiku, málem explodoval, hned tloukl vším kolem sebe hlava nehlava. A vernisáž byla avizována už na pozejtří. Vždycky má Váňa po ruce revolver, to vím spolehlivě, jako že kdyby všechno dopadlo špatně, tak nejdřív práskne sebe a pak všechny přítomné usmolené kritiky. Vůbec jsem netušila, jestli jsem také na seznamu obětí, ale co jest mi souzeno, to jsem mínila snést až do osudného výstřelu. No, nestřílelo se, to dá rozum, i když dílo mrtvého umělce, padlého na poli umění, je po smrti stokrát či tisíckrát dražší.
Můj milej zlatej Váňa se prostě tak zalkoholizoval, a také všichni účastníci vernisáže, že pro samé básnění o Váňově díle nemohli ze sebe vymáčknout normální slovo. A právě tehdy vznikla fáma, že Miss Bahňák chystají ukrást Marťani a kdo ví jací ještě tatrmani. Já byla z toho celá omráčená a hledím na všecko jako z jara. Můj milej zlatej Váňa celé dny a celé noci patlal na plátno barvy a teď koukám, že uplácal jakousi bachratou potvoru. Tvůj půvab se mi nedařilo zaznamenat štětcem a barvami, tak jsem za poslední noc uplácal Miss Bahňák jako figuru. A že je trochu při těle? To časem doženeš… Příštího dne ráno jsem Váňu vyzvedla na záchytce, když jsem nejprve přislíbila účetnímu té bohulibé instituce, že co nevidět zaplatím palmáre za Váňův pobyt v tom grand hotelu, páchnoucím čistotou a desinfekcí. Klopýtali jsme ulicí všelijak. Váňa se mne držel jako klíště, aby nespadl do některého kanálu, ze kterého přátelé kovu odcizili poklop. Měl jsem překrásný sen, povídal Váňa cestou přerušovaně, sotva co mu bylo rozumět, sen o tom, že se zájemci o Miss Bahňák porvali jako psi… To přejde, povídám, tuhle v bufiku si dáme silné kafe, udělá ti dobře… Navrch jsme dali po jedné ekrazitové a bylo zase fajn.
Text a ilustrace © Richard Sobotka