Ulicí se plouhal přihnutý malíř s celým svým vercajkem na hřbetě. Po chvíli odbočil a vedlejší uličkou se drápal do podzimkem hořící stráně.
Vybarvený podzim pokaždé znamenal učiněné rojení malířů. Moc dobře věděli, že co z přírody nepřekopírují patláním barev na plátna o tomto čase, později už sotva vymyslí.
Malíř se zvolna šoural do stráně. Těch dvou, vzájemně oslněných něčím jiným, než zářícím podzimem, těch si nevšímal. Ti dva nemínili odejít, tady na vyvýšenině pod hřbitovní zdí bylo jejich místo. Nechtěli se ho vzdát. Ani malíř. Rozložil malířskou dílnu rovnou pod hřbitovní zdí, vymačkával z tub na paletu barvy, vybíral štětce.
„Vy jste si uměli vybrat místo,“ prohodil k oběma dosud spíš ještě dětem, než k dorostencům, rozpálených vše spalující vášní. „Tohle je teď na podzim široko daleko nejlepší místo, odjinud se tahle paráda hned tak nevidí.“
Výhled od hřbitova měli na celé údolí, okolní svahy je obklopovaly, podzim svou barevností doplňoval půvab celého prostoru.
Malíř si přihlížení dětí nevšímal. Plácal štětci na plátno bez ladu a skladu jednu barevnou skvrnku vedle druhé.
Ti dva v trávě u boží muky měli dobrý výhled na malířovu práci, ale nedokázali se v té směsi barev vyznat.
Když malíř plátno s chaoticky poskládanými barevnými skvrnami zaplnil do posledního místečka, trochu si odsedl, mhouřil oči, pak ještě do plátna zanesl dvě tři barevné tečky, konečně byl spokojený.
Najednou se těm dvěma v trávě u kapličky barvami pocákané plátno scelilo a zaplnilo a ukázalo se ve správných proporcích. Na malířově plátně se jim otevřela krajina v celé své barevné půvabnosti.
Malíř už jen seděl a spokojeně pokuřoval.
„Tady je o každém podzimu, pokud se vydaří, to nejlepší místo,“ řekl. „Jestli se tady zítra zase potkáme, pak vás oba do toho obrazu také trefím, i s tou kapličkou.“
Pomalu skládal náčiní, zvolna se vytrácel svahem a loukou, pak mezi domy městečka.
Hleděli za ním.
Podzim dál ladil barvy a den už se večerem ubíral k smrákání.
Text a reprofoto © Richard Sobotka