Marie Schoberová – zemřela 11. listopadu 1936 – před 85 lety.
Podnes žasneme nad křehkou krásou valašské výšivky. Její kořeny sahají až do počátků 19. století. Tradice bílého vyšívání je na Valašsku nejvíce spojena s městem Zubří. Tady se o rozkvět a uchování výšivky zasloužila slečinka Maryčka z Petrohradu, jak svou učitelku, rádkyni a přítelkyni Marii Schoberovou důvěrně nazývaly zuberské vyšívačky.
Marie Schoberová se narodila 2. února 1863 ve Valašské Bystřici, ale od svých deseti let žila v Zubří, kde byl její otec Josef Schober jmenován nadučitelem dolní školy. V té době se vyšívalo téměř v každé chalupě. Ještě v osmdesátých letech 19. stol. bylo v Zubří napočítáno 91 vyšívaček.
Od mládí se Marie Schoberová seznamovala s kreslením vzorů i s vyšíváním. Se zájmem sledovala ukázky lidového umění krajkářského a vyšívačského na Moravě. Valašská výšivka byla v tehdy vydávaných odborných časopisech zastoupena jen mizivě. Když roku 1889 zaslala Marie Schoberová do redakce odborného časopisu do Brna vzor z úvodnice poslední zuberské fojtky Palacké, pak také vyvazovačky, rukávce, čepce, kapesníčky, sklidila za vše uznání a pochvalu.
Vyšívačské umění Marie Schoberové bylo 13. dubna 1891 ohodnoceno jmenovacím dekretem industriální učitelky, takže mohla vyučovat ručním pracím na trojtřídní obecné škole „U kostela“ v Zubří, také na jednotřídce ve Starém Zubří. Zároveň jí byla vyměřena renumerace 200 zl. ročně.
Koncem 19. století zájem o lidový kroj upadal, ubylo vyšívaček, hrozil zánik vyšívání. Industriální učitelka Marie Schoberová se s tím nemínila smířit. Ve snaze zajistit práci vyšívačkám neúnavně propagovala valašskou výšivku, psala články. Roku 1895 obeslala výšivkami Národopisnou výstavu v Praze. Mimo výšivek vystavila také rámek s nakreslenou mřežkou, postupně rozešitou, aby se poznalo, jak se valašská krajka vyšívá.
„Považovala jsem za svou povinnost výšivky takto do Prahy poslat na výstavu, aby bylo patrné proč se to děje, k jakému užitku, když už staré výšivky se ztratily i s krojem,“ zaznamenala tehdy Marie Schoberová. „Také mnoho výšivek je pochováno se zemřelými ženami. Proto začala jsem se starat o udržení a rozšíření valašského vyšívání v Zubří.“ Obeslala také výstavu krajek a bílého vyšívání ve Vídni, odkud pak přišlo do Zubří tolik objednávek, že „… v Zubří opatřeno bylo z Vídně na 30 vyšívaček po celý rok, v zimě pak vyšívalo na 60 osob.“
Marie Schoberová obesílala výšivkami výstavy také v Kolíně nad Rýnem, Londýně a jiných zemích. Kolekce jejich výšivek byla zakoupena i do Ameriky.
Dne 1. 11. 1920 zřídila na Petrohradě soukromou školu zuberského vyšívání. Děvčata dostávala materiál hrazený subvencemi, vyučování bylo zdarma. Místo na Petrohradě však bylo pro 30 žaček malé, proto založila v Rožnově pobočku zuberské školy, ve které vyučovala Hermína Mikundová – Strohschneiderová.
Industriální učitelka Marie Schoberová zemřela v Zubří 11. listopadu 1936 ve věku 73 let.
Zaplakala srdce zuberských žen nad odchodem slečinky Maryčky z Petrohradu, uvádí záznam v obecní kronice. Pohřbena je v Zubří na místním hřbitově na čestném místě.
Industriální učitelka Marie Schoberová vychovala mnoho vyšívaček a rozhodující měrou přispěla k zachování valašské výšivky.
Jožka Nejedlá (Střechová – Fassmannová), spisovatelka se narodila 21. listopadu 1881 – před 140 lety.
Majitel rožnovské papírny Eduard Fassmann se oženil v Rožnově 19. 6. 1855 s Josefou Nejedlou, dcerou po krejčovském mistrovi v Karlovicích u Plzně. Z manželství se narodil syn Jan, pozdější majitel továrny na lepenku v Rožnově. Eduard Fassmann vedl rožnovskou papírnu do své smrti 5. 9. 1859. Po jeho smrti vedení rožnovské papírny převzala vdova Josefína Fassmannová (1819 – 1890).
Vnučka Josefíny Fassmannové – Jožka Fassmannová (narozena 22. 11. 1881 – zemřela 12. 4. 1943), provdaná Střechová, žila v Brně, byla spisovatelkou. Pseudonym Nejedlá přijala z úcty ke své babičce Josefině Fassmannová (rozené Nejedlá).
Jožka Nejedlá je autorkou půvabných povídek ze života Valachů na Rožnovsku, které sebrala do dvou knih Humor z Valašska a Na valašských kotároch. Přispívala také do novin. Odloučenost od rodného kraje ji v městském prostředí motivovalo k literární tvorbě. Snažila se zachytit běžné lidské starosti, všímala si událostí, které vypráví s humornou nadsázkou. Její texty našly mezi čtenáři oblibu i pro nenásilné používání valašského nářečí.
Na sklonku života toužila najít poslední odpočinek v rodné valašské půdě. Její přání bylo splněno po třiašedesáti letech v neděli 10. září 2006, kdy za účasti krojovaných Valachů byly její ostatky pietně uloženy na Valašský Slavín. Náhrobek z bloku pískovce od M. Brüknera z Olomouce nese spisovatelčino jméno, životopisné údaje a text Spisovatelka Valašska.
Josef (Jožka) Baruch, malíř a grafik – zemřel 22. listopadu 1966 – před 55 lety.
Neměl snadné dětství ani dospívání. Matka mu zemřela při narození, otec o dva roky později. V letech 1907-1908 byl v učení v tiskárně bratří Chrastinů a řezbáře Františka Brumovského. V letech 1908-1911 studoval na c. a k. Státní odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí (obor figurální a ornamentální řezbář). V letech 1911-1914 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1914-1918 narukoval do 1. světové války. V letech 1918-1921 dokončil studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1920 se oženil s Marií Šimáčkovou. V následujících dvou letech navrhl kolekci hraček a zhotovil pamětní desku na rodném domě Aloise Jiráska. Navrhl a realizoval malovaný selský nábytek. Vydal vánoční pohlednice, navrhoval reklamní značky, exlibris, plakáty a tapet. V letech 1922 – 1924 působl jako redaktor a pak vedoucí uměleckého měsíčníku „Drobné umění – Výtvarné snahy“. Roku 1923 navrhl koberce, státní znak a dekorativní malby dvou salonů pro Parlament Republiky československé, značku Kavárny Union a třídílný gobelínový paraván. V tomtéž roce získal I. cenu za návrh akcií Legiobanky a získal ocenění v soutěži plakátů za Sokolské plakáty. V roce 1925 získal stříbrnou medaili za gobelín Radegast na výstavě dekorativního umění v Paříži.
Helena Mičkalová, sběratelka lidové slovesnosti a spisovatelka z Velkých Karlovic – zemřela 22. listopadu 2011 – před 10 lety.
Helena Mičkalová se narodila 3. 9. 1935 v Mistříně u Kyjova. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži a Pedagogický institut ve Zlíně. Celý život učila na školách ve Velkých Karlovicích. Věnovala se ochotnickému divadlu, přes dvacet let vedla soubor Karlovjanek. Pracovala jako kronikářka obce. S velkou intenzitou se také věnocvala národopisu. Přes třicet let si zapisovala vyprávění pamětníků. V roce 1976 jí vyšly první pověsti v Ostravském měsíčníku, v roce 1994 vycházely v Zemědělských novinách, knižně O čem si vyprávjajú Karlovjané a Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo v roce 1999 a 2001. Příběhy Heleny Mičkalové jsou dějově zarámovány a to jim spolu s podáním v nářečí dodává neobyčejné kouzlo.
JUDr. Eduard Parma – společenský pracovník a spoluzakladatel a předseda Pohorské jednoty Radhošť – zemřel 25. listopadu 1921 – před 100 lety.
Eduard Parma se narodil 20. července 1853 a zemřel 25. listopadu 1921, vždy Frenštát pod Radhoštěm. Gymnázium studoval v Příboře a v Olomouci, práva ve Vídni. O roku 1885 byl advokátem ve Frenštátě. Byl spoluzakladatelem a předsedou Pohorské jednoty Radhošť, k jejímuž výročí vydal spis Třicet let práce Pohorské jednoty Radhošť. V letech 1891-1921 byl poslancem Moravského zemského sněmu. Psal do novin a časopisů články o turistice.
Alois Bělunek, písmák – narodil se roku 1911 (před 110 roky) a zemřel roku 1971 (před 50 lety).
Vlastenec, národovec, fotograf, písmák. Pocházel ze Solance pod Soláněm. Od roku 1952 bydlel s rodinou ve Valašském muzeu v budově rožnovské radnice, kde působil jako domovník. S manželkou zajišťoval prodej vstupenek do muzea a průvodcovskou službu. Potom pracoval v Loaně.
V rodišti na Solanci pod Soláněm byl prvním z fotografů a přibližně od 30. let 20. století Solanec dokumentoval fotograficky i sběrem pohlednic. Později také Rožnov pod Radhoštěm. Z bohatého materiálu uspořádal dokumentární obrazovou kroniku „Pohledy do Rožnova pod Radh.“ Její desky zdobí ručně malovaný historický akvarel Rožnova, údajně z poloviny 18. století, který pro tuto kroniku věnoval Miroslav Hlucháň. Obrazovou kroniku doplňoval Alois Bělunek až do své smrti.
Zanechal po sobě také obsáhlou ručně psanou kroniku „Doplňky o životě rožnovských Valachů z let 1850 – 1950„. Titulní stranu plátěných desek zdobí kresba valašské chalupy Jana Poštáckého z Horní ulice v Rožnově pod Radhoštěm, kterou v roce 1940 nakreslil Bedřich Fojtášek. Textovou část uvádí poezie Metoděje Jahna.
Obrazová kronika obsahuje řadu unikátních fotografií – doslova originálů, protože Alois Bělunek negativy filmů z neznámého důvodu neuchovával.
Alois Bělunek se znal s Bohumírem Jaroňkem. Od roku 1930 byl členem muzejního spolku a v pozdějších letech pracoval v jeho výboru. Vytrvalou a nenápadnou prací na kronikách zanechal po sobě dílo, které dosud nebylo doceněno.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka