O vánočním čase roku 2021 představilo město Zubří v Galerii na Petrohradě na výstavě „Vánoce s bílou výšivkou“ skvost lidové umělecké tvorby zuberskou výšivku. Jsou to práce především současné přední zuberské vyšívačky Marie Pyrchalové, držitelky titulů Nositel tradice lidového řemesla a Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje za zuberskou výšivku.
Valašské vyšívání patří ke starobylým a vzácným památkám po předcích zděděným. Bylo to překrásné vyšívání na jednotlivých částech národního kroje. Zvláště při národopisné výstavě ve Vsetíně roku 1892 byl valašskému vyšívání projevován ze všech stran nelíčený obdiv. Valaši, lidé srostlí s přírodou, využívali pro výšivky především přírodních námětů: rozpůlená jablíčka, srdečka, zvonky, růže, chrpy, různé traviny, žebříček, metlička, motivy v provedení nadmíru jemném a vkusném. Vyšívačky se snažily převést ornamenty rostlinné na geometrické, tj. okrouhlý tvar květiny, srdečka nebo jablíčka přeměnit bez kreslení, jen podle osnovy plátna na tvar částečně geometrický. Geometrickými vzory vyplňovaly vnitřní plochy rostlinných motivů a krajové ozdoby.
Průvodkyně výstavou paní Milada Vlková. 
Důležitou roli pro zachování valašské bílé výšivky měly učitelky vyšívání. I když se tradice bílé výšivky dědila, předávala v rodině z generace na generaci, zejména v období stagnace, úpadku lidového kroje a všeobecného nezájmu, kdy už hrozil zánik valašské bílé výšivky, sehrály nezastupitelnou roli právě industriální učitelky vyšívání. Přizpůsobením výšivky komerci, novými nápady a především neutuchající snahou o zachování valašské bílé výšivky pořádaly kurzy a zakládaly školy, obesílali výšivkou výstavy, takto valašskou bílou výšivku dál šířily a zasloužily se o její zachování.
MARIE SCHOBEROVÁ se narodila 2. února 1863 ve Valašské Bystřici, ale od svých deseti let žila v Zubří, kde byl její otec Josef Schober jmenován nadučitelem dolní školy. V té době se v Zubří vyšívalo téměř v každé chalupě, ještě v osmdesátých letech 19. století bylo v Zubří 91 vyšívaček.
Industriální učitelka Marie Schoberová. 
Od mládí se Marie Schoberová seznamovala s kreslením vzorů i s vyšíváním. Se zájmem sledovala ukázky a vzory lidového umění krajkářského a vyšívačského na Moravě. Valašská výšivka byla v tehdy vydávaných odborných časopisech zastoupena jen mizivě. Když roku 1889 zaslala M. Schoberová do redakce časopisu v Brně vzor z úvodnice poslední zuberské fojtky Palacké, pak také vyvazovačky, rukávce, čepce, kapesníčky, sklidila za vše uznání a pochvalu.
Její umění vyšívačské bylo 13. dubna 1891 ohodnoceno jmenovacím dekretem industriální učitelky, takže mohla vyučovat ručním pracím na trojtřídní obecné škole „U kostela“ v Zubří a na jednotřídce ve Starém Zubří, a byla jí vyměřena renumerace 200 zl. ročně.
Koncem 19. století upadal zájem o lidový kroj, ubylo vyšívaček, hrozil zánik vyšívání. Industriální učitelka Marie Schoberová se s tím nemínila smířit. Ve snaze zajistit práci vyšívačkám neúnavně hledala nové uplatnění valašské výšivky, propagovala ji, psala články. Za svůj cíl si pak vzala oprostit zuberské vyšívání od cizích vlivů.
Místo posledního odpočinku Marie Schoberové.
Roku 1895 obeslala výšivkami Národopisnou výstavu v Praze, mimo výšivek také rámkem s nakreslenou mřežkou, postupně rozešitou, aby se poznalo, jak se valašská krajka vyšívá.
„Považovala jsem za svou povinnost výšivky takto do Prahy poslat na výstavu, aby bylo patrné, proč se to děje, k jakému užitku, když už staré výšivky se ztratily i s krojem. Také mnoho výšivek je pochováno se zemřelými ženami. Proto začala jsem se starat o udržení a rozšíření valašského vyšívání v Zubří,“ zaznamenala Marie Schoberová.
Obeslala také výstavu krajek a bílého vyšívání ve Vídni, odkud pak přišlo do Zubří tolik objednávek, „že v Zubří opatřeno bylo z Vídně na 30 vyšívaček po celý rok, v zimě pak vyšívalo na 60 osob.“
Marie Schoberová obesílala výšivkami výstavy také v Kolíně nad Rýnem, Londýně a v jiných zemích. Kolekce jejich výšivek byla zakoupena i do Ameriky.
Dne 1. 11. 1920 zřídila v Zubří na Petrohradě soukromou školu zuberského vyšívání. Děvčata dostávala materiál hrazený subvencemi, vyučování bylo zdarma. Industriální učitelka Marie Schoberová zemřela v Zubří 11. 11. 1936 ve věku 73 let. Zaplakala srdce zuberských žen nad odchodem „slečinky Maryčky z Petrohradu“, uvádí záznam v obecní kronice.
Pamětní deska Marie Schoberové, odhalená 11. listopadu 2021 na budově Galerie Petrohrad, a škola vyšívání v budově Petrohradu, kterou Marie Schoberová založila a vedla.
Industriální učitelka Marie Schoberová vychovala mnoho vyšívaček a rozhodující měrou přispěla k zachování valašské výšivky.
Při zahájení výstavy „Vánoce s bílou výšivkou“ byla 11. Listopadu 2021 odhalena Marii Schoberové na budově Galerie Petrohrad pamětní deska.
Hermína Strohschneiderová – Mikundová, vyšívačka. 
HERMÍNA STROHSCHNEIDEROVÁ, rozená Mikundová (29. 9. 1884 – 15. 3. 1974) se zasloužila o obrození valašského lidového vyšívání na Rožnovsku. Pocházela ze selské rodiny z Tylovic, kde se lidové tradice věrně zachovávaly. Doma se také vyšívalo. Dvanáctiletá Hermína byla šťastná, když dostala od kmotřičky za prvou mřežku k čepci „šestku“ (20 hal.). Láska k vyšívání s děvčetem rostla a neopustila ji po celý život.
Po skončení 1. světové války bylo veliké nadšení pro obnovu národních a lidových tradic. Tak byla ve dvacátých letech založena Marii Schobrovou v Zubří, kde se poměrně nejvíce chodilo v kroji a bylo hodně starých vyšívaček, škola lidového vyšívání. Hermína Mikundová v ní působila jako industriální učitelka.
Míst na Petrohradě však bylo pro 30 žaček malé, proto založila v Rožnově pobočku, v ní vyučovala Hermína Mikundová – Strohschneiderová a přispěla k tomu, že nejjemnější valašské výšivky z Rožnovska dostaly zlaté medaile na mezinárodních výstavách v Paříži, Londýně, Americe a jinde.
Byla to dobrá příprava na I. Valašský rok, které se uskutečnil v Rožnově pod Radhoštěm v roce 1925. Ten ukázal nejpěknější tradice valašského lidu v krojích, zvycích, písních a tancích. Tehdy v Rožnově blahopřáli učitelce vyšívání k záslužné práci spisovatelé Holeček, Renata Tyršová, Alice Masaryková a jiní.
Učitelka Hermína Mikundová – Strohschneiderová spolupracovala i při přípravě III. Valašského roku 1947. Pomáhala při instalaci lidových krojů ve Valašském muzeu, pořádala kurzy vyšívání ve Valašském Meziříčí a jinde. Ke konci života vyšívala i oltářní plachtu pro kostelík sv. Anny ve Valašském muzeu v přírodě.
Její zásluhou se lidové krajky udržely ještě i v polovině 20. století. Památka této valašské vyšívačky bude žít, dokud lidové kroje a lidová tvořivost nevyhynou.
ANNA ZWILLINGEROVÁ, narozena 3. 9. 1909, upsala svůj život lidové výšivce, označované jako zuberská výšivka. Vyšívalo se u nich doma odnepaměti, ostatně jako v mnoha dalších zuberských rodinách. Profesionálně se vyšívání začala věnovat ve čtrnácti letech, aby později, právě v tomto oboru lidové tvorby, byla její záslužná práce oceněna titulem Mistr lidové umělecké výroby.
Anna Zwillingerová, zuberská vyšívačka. 
„Celá dlouhá staletí s láskou tvořili naši předkové tuto uměleckou ozdobu ke svým krojům,“ vyprávěla paní Anna Zwillingerová. „Když viděli, jak se vrchnost nosí v samém krajkoví, chtěli mít něco krásného alespoň na svých svátečních krojích. Vzory si vyšívačky braly z přírody. A jak mi vyprávěla Maryčka Schoberová, zuberská děvčata byly velmi vzácné nevěsty.
Je v Zubří ještě hodně lidí, kteří prastaré výšivky opatrují s láskou a úctou ke svým předkům. Proto věřím, že i po nás zůstane stále živá.“
Anna Zwillnigerová musela během těch let ledacos špatného překonat, nemoc i nepochopení, ale vyšívat nepřestala. Také vedla v místní škole kroužek vyšívání. Navštěvovalo ho deset, někdy dvacet, ale také až čtyřicet děvčat, téměř stovku jich vyučila.
„Vyšívám stále,“ uvedla Anna Zwillingerová v době, kdy už jí bylo přes osmdesát let. „Ještě i teď po chvilkách. Z každé výšivky mám radost. Nejvíce si však přeji, aby zuberská výšivka přetrvala, aby si poctivou prací zdejších lidí znovu vydobyla světového věhlasu. Žila s námi celé věky, byla nám chlebem, potěšením, pýchou i trápením, ale přes všechno naši lásku neztratila. Předáváme ji jako kulturní odkaz našich předků, aby zůstala zachována krásná a živá pro ty, co přijdou po nás.“
MARIE PYRCHALOVÁ. Narodila se 21. 11. 1955, po gymnasiu vystudovala Pedagogickou fakultu v Ostravě, kde v roce 1979 promovala. Od září téhož roku učila. Maminka i babička jejího tatínka byly vyšívačky a podle vyprávění velmi dobré, bohužel zemřely ještě před narozením Marie Pyrchalové.
Zuberská vyšívačka Marie Pyrchalová.
V roce 1998 se Marii Pyrchalové podařilo objevit rukávce, které vyšívala její babička. Při pohledu na ně zjistila, že pověsti o jejím vyšívačském umění nelhaly. Vyšity byly skutečně krásně.
Maminka Marie Pyrchalové pocházela ze Slovenska, vyšívat se naučila jen dírky.
Marie Pyrchalová. 
Marie Pyrchalová začala s výšivkou v roce 1985, kdy během mateřské dovolené rok docházela do kurzu, který v základní škole vedla paní Zwillingerová. Později kromě vyšívání sama začala pořádat kurzy pro vyšívačky. V letech 1999 – 2001 uspořádala 3 kurzy vyšívání, ve kterých se vystřídalo asi 50 žen a 2 muži.
Své výšivky prezentovala Marie Pyrchalová v roce 1991 na Všeobecné výstavě v Praze, 2001 – 2002 v Zubří, ve Vsetíně, Valašském Meziříčí, Hranicích na Moravě, v polském městě Šrem a v Jablůnce. V roce 2001 a 2002 prezentovala valašskou výšivku na krajkářských slavnostech ve Vamberku, zde sklidila velký úspěch a díky tomu byla pozvána, aby vedla týdenní kurzy v Poniklé v Krkonoších.
Po úspěšné výstavě v polském městě Šrem v roce 2002 jí zde bylo nabídnuto vedení týdenního kurzu bílé výšivky.
Zájem o kurzy zuberské výšivky, vedené Marii Pyrchalovou, byl velký. Výuku bílého vyšívání obvykle zahajovala dečka, jednoduchá výšivka zdobená přírodním motivem, a pokračovala kapesníčkem.
Frekventantky kurzu velmi vysoko hodnotily bílou zuberskou výšivku. Říkaly, že zuberská výšivka je krásná, prostě něco extra, taková jemňoučká, opravdu zvláštní.
Do kurzu docházely vyšívačky ze Zubří, ale dojížděly i z Rožnova a z okolních vesnic, také až ze Vsetína a z Kopřivnice. Cílem jejich snažení bylo, aby se stará řemesla udržela v povědomí lidí, aby nezanikla.
Škola zuberského všívání Marie Pyrchalové.
Klavírní virtuóz Hidehito Takeuchi při výuce zuberské výšivky v Tokiu.
Marie Pyrchalová se také zasloužila o rozšíření vyšívání a povědomí o zuberské výšivce do Japonska a to prostřednictvím japonského klavíristy Hidehita Takeuchi, který studoval hudbu v Praze a přitom z vlastního zájmu se prostřednictvím Marie Pyrchalové seznámil i se zuberskou výšivkou. Hidehito Takeuchi se nejprve učil zuberské vyšívání korespondenčně, později přijel do Zubří a učil se prezenčně. Poté dokonce sám založil v Tokiu kurzy zuberského vyšívání.
S Marií Pyrchalovou udržuje Hidehito Takeuchi korespondenční kontakt, jak o tom svědčí jeden z jeho dopisů, psaný roztomilou češtinou.
Mila pani Marie.
Vcera jsem posílal bavlnk. Az za tyden budete dostat zasilku. Smat se za to prosím.
Rad bych ukazal fotku na vystave. Ta holka je svoje kamarádka. My zname uz 23let. Ona bydli opravdu kousek. Ale nesetkli jsme se asi rok.
Dnes jsem mluvil s jednou vysivackou na vystave. Ona rozumi jaka Bohata vysivka je Zuberska vysivka.
Ale nelibi se mi jeji nazor. Treba sit Zberskou vysivku s jinou vysivkou. Sit Zberskou vysivku s balevnim bavlnkou.
To urcite ne!
Jsem rikal, ze ja respektuji Vas a stare vysivaky a města Zubri.
Tradicniho a originálního je nejkrasnejsi.
Nikdo nesmi se uspinit tradici Vaseho.
Pokud smim Zberskou vysivku vysivat, slibim, ze nedelam nic jineho.
Mejte se moc hezky, Vas Hito.
Na výstavě „Vánoce s bílou výšivkou“ v Galerii Petrohrad jsou výšivky, které vznikaly v průběhu dvaceti let.
„Jsou na výstavě výšivky rukávce i čepce od mojí stařenky, kterou už jsem nezažila,“ uvedla Marie Pyrchalová. „Každá výšivka je originální a zachovává tradiční zuberské vzory. Díky zuberské výšivce jsem se dostala do míst, kam bych se jinak nikdy nepodívala. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí. A navíc mi výšivka dává radost a pohodu.“
Výstava „Vánoce s bílou výšivkou“ v Galerii na Petrohradu v Zubří přístupná je vždy od středy do neděle od 14.00 do 17.00 hodin a potrvá až do 6. ledna 2022.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka