Ideály. Co to vlastně je? Někdy se ptám sám sebe – člověk si tím láme hlavu, že jak je to v té dnešní době, když pozoruji život kolem sebe. Když se teď o tom všem budu snažit něco napsat, po zkušenostech z mého života – tak si říkám, že to ani do mého „pamětníku“ nepatří. Snad přece – neboť celým mým životem se táhne „ideál kamarádství“ a láska k přírodě.
Již od dětství, kdy se mně dostala do ruky kniha Jaroslava Foglara „Hoši od Bobří řeky“ – která mě vzala za srdce. Chtěl jsem žít jako hoši z foglarovek „ideálem“ kamarádství, životem v přírodě – teď už vím, že to byla i „lesní moudrost, kterou jsem chápal po klukovsku. S těmito představami jsem odešel do učení v Porcelánce.
Ale tady jsem se setkal s prvními „nepravostmi“ – když jsem zjistil, že „ideály“, ty moje jsou možné – ale kolem je to jiné. Věřil jsem dál. Ale nebylo to v tomto prostředí nějak růžové. Snad když jsem po vyučení šel na vojnu, setkal jsem se s kluky, kde se nechalo mluvit o kamarádství – čím tvrdší byla vojna za Čepičky. Když jsme se po dvou letech loučili – ukápla „chlapům“ i ta slza a zůstalo přátelství po desítkách let!
Po vojně jsem se vrátil zpět do Porcelánky – ale jak šel život, pořád mě držely Foglarovské myšlenky. Začali jsme s kamarádem pracovat s mládeží jako „turisti“, kde jsem trochu uplatňoval „ideály“ kamarádství.
Horší to bylo v továrně, kde jsem dostával „životní zkušenosti“, že i v přírodě existují podrazy a faleš. Když šlo některým „kamarádům“ o kariéru, vše šlo stranou. Šli za funkcemi, i když vlastně zradili „sami sebe“. Přišla doba, že mě mohli dát poznat svoji nadřazenost – byl jsem prostě jiný.
Sice „pár“ kamarádů zůstalo, ale těch je jen pár. Tak jak zjišťuji, že peníze jsou „modla“ lidí – kteří za ně jsou ochotni i „někdy provozovat falešné „kamarádství“.
Jak jdou myšlenky na život – tak si říkám, proč s ženou děláme vlastně tu „práci“ s dětmi. Jsou lidé, kteří nám fandí – ale jsou i jiní! Oni vlastní „svůj ideál“ – my s ženou také „svůj ideál“. Sice člověka někdy „hlodá červ“ podlehnout tomu druhému „ideálu“ – ale jak přijdeme se smečkou „Vlků“ do přírody, vítězí „myšlenka Foglara“ – ta dává sílu.
Kdo vstoupí do „přírodního chrámu lesa“ a porozumí mu, je ztracen – no, je mu dobře. Dovedeme se radovat z nálezu sojčího pírka, jeleního shozu, ale i krásný kamínek potěší, protože má svou duši.
Jsou ale lidé, kteří mají les jen pro svoji sběratelskou zálibu – a tu krásu kolem ani nevnímají. Jak je krásné jít přírodou se smečkou mladých kamarádů, posadit se s nimi k ohni a přemýšlet jak je v tu chvíli dobře pod oblohou plnou hvězd. To jsou chvíle, které nám dávají sílu pokračovat v „ideálech“ Lesní moudrosti a kamarádství.
Ovšem až čas ukáže, zda naši malí kamarádi pochopili – co jsme je chtěli naučit, až se jednou stanou dospělejšími. Doufáme, že si do svého budoucího života odnesou alespoň části „ideálů“ ve svém srdci – ale nebudou to mít tak lehké! To bude ta naše odměna.
Myslím, že se i ve vzpomínkách vrátí do „smečky Vlků“, kdy s ní vandrovali na své ležení na „INDIÁNSKÉ“, kde se učili „Lesní moudrosti“ – ale i kamarádství. Jak se vařívala „himálajská polévka“ – nebo „indiánský čaj“.
Snad si vzpomenou i na „Vlčici a Akélu“ – kteří se snažili, aby pochopili „ideál kamarádství“.
Jsou ale i v životě chvíle, kdy je člověk i zklamán – to je život!
(Ze čtvrtého trampského pamětníku z 19. 7. 1995.)
Text a kresby © Jaroslav Holler