Ani jsme se nenadáli, Vánoce klepaly na dveře. Přece prastarou dřevěnku, ztracenou kdesi v horách, i tentokrát našly.
Tiché vršení sněhu, zvěř zalehlá v bezpečí úkrytů, šum plynoucího času ve větvích podřimujících stromů.
Už kolik dnů voněla hájenka cukrovím. Lovecký pes natáčel nos, co to za dobroty, a když se paní hajná nedívala, ukrádal sladkosti z talíře nebo rovnou z plechu. Šmakovalo mu. Nic nevadilo, když ho paní hajná za tu jeho mlsnou hubu plácla utěrkou.
Děti předen oznámily, že na Vánoce určitě přijedou. I s vnoučaty. Trochu si ve sněhem zaváté hájence odpočinout od městského ruchu, užít si lesního ticha, pokochat se krásou zasněžených hor. Už jsme byli na tu vzácnou návštěvu natěšení.
Vyhlédnutý stromeček byl nazdobený a opatřený barevnými žárovkami. Hájenka provoněná a vyhřátá. Z příjezdové cesty jsem poctivě odházel sněhovou nadílku, aby se na pohodlí uvyklí měšťáčci dostali autem až k hájence.
Krmelec jsem dobře zásobil, i nějaký mls přidal, abych se nemusel na Štědrý den trmácet sněhem s batožinou, namísto co bych si užíval vnoučat.
Štědrovečerní den mívá krátké trvání. Sotva ráno konečně oči otevře, jen co se den přehoupne přes dvanáctku, už zase podřimuje a zívá, nejraději se znovu zakutat pod duchnu.
Den na prastarých dřevěných kukačkách netrpělivě poháněl ručičky.
Co chvíli vyhlížím oknem. Ani nejmenší známka, že by se očekávaná návštěva blížila. Hajná už po kolikáté přerovnává cukroví, raději se na hodiny ani nedívá. A venku hustě sněží.
Bude to stejné, jako o předchozích Vánocích i jako o těch dřívějších. Vždyť – i Vánoce jen ve dvou mají své kouzlo.
„Půjdu se trochu projít do lesa,“ povídám.
Mám rád zimní les, koruny stromů plné sněhu, závěje hebounce nafoukané, jen do nich ulehnout. Sníh tlumí každý krok.
Vyhlížím stopy, všecky směřují ke krmelci. Však je dobře zásobený. Máte co mlsat, pak přinesu další.
Beru dalekohled. V padajícím šeru lze u krmelce rozeznat jen siluety. Srnčí a jelení zvěř – vybraná společnost.
Cestou návratu se nabídl zavátý chodník přes Léščí. Sníh není na překážku, znám cestu. Obloukem obejdu svah, vrátím se k hájence z protější strany.
Hustě sněžilo. Kde se tolik sněhu pořád bere?
Brodit se závějemi po kolena hlubokými byla větší námaha, než jsem předpokládal, ale nemínil jsem se vracet. Les a hory jsem znal dobře, se zavřenýma očima bych jím mohl procházet.
U velkého buku na Mistrovém jsem se znovu vyválel v závěji, to mi na zasněžené suché větvi uklouzla noha. Už jsem se na chodník nevrátil, brodil jsem přes Malinové a Kozinec rovnou dolů po svahu. Však mne zavátý chodník přes tamní pasinek přece přivede k hájence.
Jenže jsem se najednou octl až na dně údolí. A rovnou v potoce. Voda horského potoka hned čvachtala v bagančatech.
Po jedné straně jsem zahlédl lávku, hned jsem věděl, kde se nacházím. K hájence jsem to měl vzhůru do svahu zavátým chodníkem už jen dvě sta metrů.
Vyhlížel jsem na příjezdové cestě auto, ale marně.
Dveře hájenky nečekaně otevřela paní hajná, plná nejistoty vyhlížela, jestli jsem se v té tmě, ve sněhové chumelenici a v závějích nadobro neztratil.
Uválený od sněhu, voda mi čvachtala v botách, zklamaně jsem podupával před hájenkou.
Najednou se ze dveří vyhrnula vnoučata s pokřikem: „Sněhulák!“
Přece přijeli. Auto pro jistotu nechali dole u obrázku. K hájence se vydrápali do svahu závějemi pěšky, to byla příčina zpoždění.
Už nepamatuji, kolik všelijakých tekutin jsem při kurýrování musel vypít, ale cítil jsem se dobře, zachumlaný do přikrývky jsem spokojeně podřimoval.
Paní hajná rozprostírala po stole další cukroví, děti se radovaly z dárků. I vánoční koledu jsme společně zanotovali.
Vánoční čas po špičkách tiše šuměl závějemi.
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek