Kulturní výročí – leden 2022.
Ing. Rudolf Jan Bečák (20. 4. 1915 – 1. 1. 1987 vždy Velký Týnec) pocházel z rolnického prostředí ve Velkém Týnci na Hané. Po gymnáziu absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Specializované studium doplňoval návštěvou přednášek z etnografie a sociologie.
Při kolektivizaci zemědělství neměl pro svůj původ mnoho příležitostí využít svou kvalifikaci, vystřídal v té době řadu zaměstnání, působil mimo jiné také jako tajemník olomoucké pobočky ČFVU, ale práce na dokumentaci lidové kultury mu byla nejbližší.
Už od studentských let se věnoval dokumentaci a prezentaci lidové kultury Hané. V roce 1932 zorganizoval kurs obnovy hanáckých krojů v rodné obci ve spolupráci s Vlasteneckým spolkem muzejním v Olomouci, o rok později připravil výstavu národopisných památek a obnovených krojů. Od svých 18 let spolupracoval s prostějovským a olomouckým muzeem na organizování krajových národopisných slavností. Ve spolupráci s řadou odborníků připravil a vydal v roce 1941 monografii Haná odkaz země a lidu, svazek I. – Lidové umění, ten však zůstal jediným vydaným svazkem a dodnes je to jediné dílo jak rozsahem, tak kvalitou věnované této problematice. Završením jeho etnografické práce na Hané byla příprava a realizace výstavy Lidové umění na Hané s více jak 2000 exponáty, která se konala v Kroměříži v roce 1949. Z důvodů politických nemohl v této práci pokračovat.
V roce 1964 byl přijat jako etnograf do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které v té době prožívalo období hluboké stagnace. O rok později se stal jeho ředitelem a v této funkci působil až do konce roku 1972.
Po příchodu do Rožnova se ujal reorganizace Valašského muzea v přírodě a započal s přípravou nové koncepce muzea, které mělo dokumentovat celou oblast výskytu roubeného domu karpatského typu na Moravě a ve Slezsku. Zcela změnil původní představy o poslání muzea v přírodě a v jeho programu akcentoval dokumentaci a prezentaci vzájemné sounáležitosti přírody, člověka a kultury. S arch. Milanem Podzemným zpracoval a obhájil koncepci nového areálu „Valašská dědina“, která dala muzeu i po jeho odchodu záruku vysokého standardu specializovaného pracoviště, uznávaného v celé Evropě. Zasloužil se o obohacení muzejní sbírky o vynikající soubory lidového umění, keramiky, krojů a zemědělského nářadí v celkovém počtu téměř 19 000 předmětů. V areálu Dřevěné městečko založil tzv. Valašský Slavín připomínající osobnosti, které se zasloužily o rozkvět Valašska.
Po návratu na rodnou Hanou působil jako etnograf v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci (1972-1976), kde připravil řadu výstav. Pro etnografickou veřejnost objevil mj. unikátního lidového řezbáře Josefa Heju. V roce 1975 byla podle jeho libreta realizována expozice Klenotnice lidové kultury Hané v budově muzea v Litovli. Zasloužil se o sloučení národopisných sbírek z Olomouce, Litovle a Uničova, čímž vznikla počtem i kvalitou nejvýznamnější sbírka věnovaná lidové kultuře Hané. Lidové kultuře Hané se věnoval až do konce života.
V lednu 2022 uplynulo od jeho úmrtí 35 let.
Josef Lucián Ondřej Kramoliš – kronikář (7. 1. 1827 – 28. 10. 1857 vždy Rožnov pod Radhoštěm). Vyučil se prýmkařem, ale po úrazu nebyl schopen práce. Dělal si zápisky, které převzal Beneš M. Kulda a také jeho synovec Čeněk Kramoiš do svých děl.
Mimo jiné také zaznamenal, jak cáísař Josef II. cestoval přes tehdejší Valašsko-Meziříčské panství roku 1784 v díle: „Paběrky z dějou městečka Rožnova“.
Úryvek: „Známo gest každému, že cisař Jozef II. byl nepřjliš náwiděn od aristokratů, za to ale staw rolnický s celou dussi k němu lnul; poněwadž on geg od newolnictwj oswobodil, mnohými prospěšnými zákonný geg ohradjl proti nelidskému týranj aristokratů; gkterý do swých mocnářských ruk, genž žezlem wládly pluh wzál aby zahambjl tý, kteřj opowrhugj stawem rolnjckým. On po swém mocnářstwj mnohé cesty konál, aby se přeswědčil o stawu zemj swých.
Gedna z geho cest gest, kterou on přes býwalé Walašsko-Mezřické panstwj do Uher konál. Newim sice gest-li gest ona někde uředně popsanu (?) ale u Walachů Morarawských ona gesstě gest posud w paměti; poněwádž ale tj, genž očitými swědky geho cesty byli, giž dáwno gsou na wěčnosti, a tj genž tou powěst od njch slýchali též po malou za otcj odchoďá – tak aby tou potomků w dalssj paměti zůstalo, umjnjl gsem sobě to na papjr přenesť, co gsem z hodnowěrnych úst o teg cestě slyssel.“
V lednu 2022 uplyne od narození J. L. O. Kramoliše 195 let.
Jan Pelár (Pellart), muzikant (25. 5. 1844 Hošťálkova – 9. 1. 1907 Bystřička). Narodil se jako syn evangelického učitele. V mládí vystřídal několik řemesel, než zakotvil u muziky. Dal dohromady kapelu. S ní muzicíroval po dědinách na svatbách a tancovačkách, až byl široko daleko nejlepší. Jeho věhlas vyvrcholil na Národopisné českoslovanské výstavě v Praze r. 1895 v hospodě Na posledním groši. Písničku My jsme Valaši v podání Pelárovy kapely si brzy prozpěvovala celá Praha.
Ostatky posledního starosvětského muzikanta byly přeneseny na Valašský Slavín ve Valašském muzeu v Rožnově. Do kamenného náhrobku, zhotoveného podle návrhu prof. Karla Langra, je vytesaný Pelárův nástroj – klarinet.
Slávu valašských muzikantů pak šířili po celé Moravě Pelárovi sirotci – kapela strýca Antonína Matalíka (1880 – 1955). Jeho i ostatní členy valašské kapely posléze doprovodil na poslední cestě její nejmladší člen, cimbalista Lojzek Fabián (1891 – 1961). Po jeho smrti pak všichni pospolu s Pelárem i Matalíkem veselou valašskou muzikou nadhazují nohy k tanci kůrům nebeským tam kdesi na výšinách.
V lednu 2022 uplyne od smrti muzikanta Jana Pelára 115 let.
Jiří Raška (4. 2. 1941 – 20. 1. 2012). Olympijský vítěz ZOH Grenoble z roku 1968 (zlato na středním můstku, stříbro na velkém můstku, současně 1. a 2. místo z MS), frenštátský rodák, mistr sportu a zasloužilý mistr sportu, nositel Řádu práce, čestný občan Frenštátu pod Radhoštěm a Špindlerova Mlýna. V roce 2011 si připojil k mnoha oceněním a titulům také vysoké státní vyznamenání od prezidenta republiky: „Uděluji Jiřímu Raškovi za zásluhy o stát v oblasti sportu medaili za zásluhy I. stupně. V Praze dne 28. října 2011. Prezident republiky Václav Klaus.“
Jiří Raška byl tehdy součástí souboru celkem 21 oceněných, kteří tvořili jakousi ligu mimořádných, kteří v životě udělali něco výjimečného, čím prospěli České republice. Jiří Raška, jako legenda českého skoku na lyžích, získal medaili především za zásluhy v oblasti sportu. Po skončení aktivní činnosti se stal úspěšným trenérem reprezentace a mládeže. V roce 2003 byl v anketě Svazu lyžařů ČR zvolen Českým lyžařem století.
Jiří Raška pocházel z lyžařské rodiny, jeho bratranec a také strýc byli aktivními skokany na lyžích a k této disciplíně přivedli i Jiřího. Otec Oldřich Raška, vyučený švec, měl štěstí, dostal od města byt, ale musel se upsat, že bude dělat hrobníka. Záhy však zemřel na leukémii, tehdy nebyl na tuto nemoc žádný lék. Malý Jirka neměl snadný život. Musel pomáhat matce Bedřišce s prací doma, přes prázdniny pracoval v místní fabrice jako pomocný dělník.
Prvními horami Jiřího Rašky byly frenštátské Horečky. S kamarády tam stavěl malé skokanské můstky ze dřeva na kterých dosahovali rekordní délku skoků kolem dvaceti metrů. Když pak byl na Pustevnách postaven lyžařský můstek, jezdil tam. Za války pustevenský můstek poničili Hitlerjugend.
V 50. letech minulého století také využíval k tréninku lyžařský můstek v Rožnově pod Radhoštěm, kde vyrostla spousta významných skokanů. Tady se v roce 1969 utkal s Finem Wirkolou, areál na Bučiskách tehdy doslova praskal ve švech náporem přes dvacet tisíc diváků.
První skokanské lyže Jiřího Rašky byly lepené. Teprve po zařazení do reprezentačního týmu dostal nové lyže s umělou skluznicí.
Pořád na sobě pracoval. A nevzdával se. Konečně se v roce 1968 dočkal.
„Byl to dlouhý let,“ napsal Ota Pavel v knížce Pohádka o Raškovi. „Nejdříve bylo ticho jako v lese a pak údolí explodovalo. Skočil na středním můstku sedmdesát devět metrů!“
Jiří Raška se stal na středním můstku prvním olympijským vítězem z Československa. K tomu přibyla stříbrná medaile z velkého můstku.
Po návratu sice Alexandr Dubček potřásl olympijskému vítězi rukou, ale na živobytí si Jiří Raška dál vydělával jako zámečník obráběcích strojů.
V počátcích o Jiřím Raškovi málokdo věděl, ale po vítězství na OH V Genoblu všichni. V roce 1970 na mistrovství světa v Tatrách se k lyžařskému můstku přišlo podívat na kdysi nenápadného a málo známého skokana Jiřího Rašku na sto tisíc diváků.
Po skončení aktivní sportovní kariéry působil Jiří Raška v letech 1974-78 jako trenér ČSFR juniorů ve skoku, 1978-1980 pak jako trenér reprezentace ČSFR.
Sláva Jiřího Rašku nezměnila. Po celý život zůstal poctivým a skromným člověkem.
Když se ho už jako důchodce ptali, jaké má přání, odpověděl: „Dočkat se dalšího olympijského zlata od našeho skokana.“
Jeho recept na úspěch? Dřina a pracovitost. Jeho zásadou byla disciplína a tvrdý trénink. Když později dělal trenéra, nikomu nic neodpustil.
Jiří Raška po celý život zůstal sportovcem tělem i duší. Po celou dobu věřil, že se český skokanský sport zase vrátí na zlaté výsluní, jako tomu bylo za jeho časů.
V lednu 2022 uplynulo 10 let od smrti Jiřího Rašky.
Karel Vysloužil, básník (24. 1. 1927 Čelčice – 27. 10. 2015 Vsetín). Pocházel ze zemědělské rodiny. V padesátých letech byl osm let vězněn. Pak pracoval jako technik a v důchodovém věku začal publikovat básně. Po roce 1990 vydal básnické sbírky Vize, Fialky, Na Valašsku, Přicházím, Úzkost, v Tatrách, ve chvilce obnažené, V ranní rose, Píseň studánek a V čarách ptačích tahů. Vydával nejmenší časopis na světě „Pasinek“.
V lednu 2022 uplynulo od narození Karla Vysloužila 95 let.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka